Červen 2007

Kočky - animace

21. června 2007 v 8:35 | Bednišška |  ANIMACE
Obrázek “http://www.garfield.rulez.cz/galerie/animace/19.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://mywebpages.comcast.net/nlopez54/nancy_garfield.gif” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.


Plzák černý

21. června 2007 v 8:29 | Bednišška |  BEZOBRATLÍ - INVERTEBRATES

Plzák černý - Arion ater

Neškodné, mírumilovné stvoření, které většinu času přebývá v hustém podrostu. Spatřit ho můžeme po dešti nebo v noci. Proč se ale mnozí z náš štítí se tohoto zvířete dotknout? Plzák černý
Plzák černý
třídaplži - Gastropoda
řádplicnatí - Pulmonata
čeleďplzákovití - Arionidae
rodplzák - Arion
druhplzák černý - Arion ater

Vzhled

Dospělý jedinec dosahuje 10 až 13 cm. Hlavní část těla tvoří svalnatá noha. Na svrchní straně je zrnitý plášť s dýchacím otvorem. Je to tedy malý černý tvoreček, který je pro nás neškodný.
My mu ale můžeme být v lecčems nápomocní. Nebojte se ho přenést z chodníku, kde by ho pravděpodobně čekala jistá smrt, do trávy. Zachráníte tak o jeden živůtek navíc.
Jak se vlastně plzák pohybuje? Jeho spodní část tvoří svalnatá noha, to už víte. Je to dlouhé svalnaté "chodidlo" pokryté hlenem. Jeho vlnitý pohyb vychází z principu, kdy se první část nohy nadzvedne a on se celý posune dopředu.
Tento živočich je hlenem izolován od podkladu a může se tak pohybovat i po nerovném povrchu. Stříbřitá slizovitá stopa se mu ale může stát osudnou, pokud se po ní vydá had. Jediným krytím je pro něj obranné postavení. Skulí se do tvaru sevřeného klubíčka a vyčkává, až tlak pomine.

Rozšíření

Zeměpisné rozšíření plzáků je v oblasti celé Evropy.

Způsob života a potrava

Aktivním se plzák stává hlavně v noci, kdy se vydává za potravou. Po vydatném dešti je pravděpodobné, že při procházce ho uvidíme plazit se po nějaké cestičce. Na první pohled nám tento tvoreček může připadat jako psí výkal a raději se mu vyhneme. Je možné, že je to jedna z forem jeho ochrany. Kdo ví?
Pokud se ale nenecháme zmást, pak při bližším pozorování zjistíme, že jeho protáhlé černé tělíčko má za hlavou překryv sedlovitého tvaru. Úplný laik asi neví, že se jedná o plášť. Je tvořen zrnitou lehce vyvýšenou tkání. Pro plzáka je tato část životně důležitá. Ukrývá totiž většinu důležitých orgánů, mimo jiné i plíce. Ty jsou velmi hustě protkány cévami. Jedná se o jednoduchou dutinu, do které je vzduch nasáván dýchacím otvorem umístěným po pravé straně.
Plzáci patří mezi tzv. nahé plže, to znamená, že nemají vápenitou schránku, což je výhodné z hlediska hledání potravy. Tito tvorové nejsou tedy závislí na vápníku a mohou žít i na písčitých půdách nebo v kyselých močálech, které jsou o vápník zcela ochuzeny.
Potrava - zde mám kladnou zprávu pro zahrádkáře. Plzáci se živí převážně tlejícími zbytky rostlin a živočichů, takže v zahrádkách nenapáchá větší škody.
K hledání potravy používají hlavně čich a chuť, méně už zrak. Tykadly ohmatávají nalezenou dobrůtku, kterou pak uchopí chitinovou čelistí. Ta je vyzbrojena jazykovou páskou, nazývanou radula, s drobnými ostrými zoubky.

Rozmnožování

Plzák je stejně jako žížala hermafrodit neboli obojetník. To znamená, že jedinec má sperma i vajíčka. Oplodnění vajíčka musí ovšem i přesto předcházet páření. Jedná se o velmi zdlouhavý proces. Nejprve se dva plzáci okolo sebe plazí, jako by se snažili jeden druhého lépe poznat. Teprve potom se spojí. Při propletení těl si vzájemně vymění sperma, které je uloženo v miniaturním váčku nazývaném spermatofor. Pak se oba jedinci oddělí.
Oplodněná malá bílá vajíčka zahrabou do země, kde jsou chráněna před deštěm i mrazem. A to po dobu několika týdnů, ale i celou zimu. Chráněná jsou i díky tvrdému obalu. Na konci zimy se z nich vylíhnou mladí plzáci, kteří jsou totožní se svými rodiči, jen jsou menší.

Ochrana

Tento druh není ohrožen a proto není legislativní ochrana potřeba.
český názevplzák černý
latinský názevArion ater
hlavní znakymalý, černý, tykadla na hlavě, dýchací otvor na pravé straně
způsob životaaktivní v noci a po dešti, jinak zahrabaný v zemi
rozšíření Črcelá
rozšíření světEvropa
potravatlející i živé rostliny, zvířecí trus a mršiny
doba březosti4-6 týdnů
počet mláďataž 150
ochrananení
priroda.cz

Koljuška tříostná

21. června 2007 v 8:28 | Bednišška |  RYBY - FISH

Koljuška tříostná - Gasterosteus aculeatus

Druh ryb, který je velmi hojně rozšířen ve sladkých i slaných vodách severní polokoule. Své jméno získalo tohle zvířátko podle tří ostnů na hřbetě, kterými se brání proti nepřátelům. koljuška tříostná
koljuška tříostná
třídaryby - Ichthyes
řádvolnoostní - Gasterosteiformes
čeleďkoljuškovití - Gasterosteidae
rodkoljuška - Gasterosteus
druhkoljuška tříostná - Gasterosteus aculeatus

Vzhled

Maximálně deseticentimetrová rybka. Na šedomodrém hřbetě má tři pohyblivé ostny, které kryjí štíhlé a protáhlé tělo, které je z boku zploštělé. Na hlavě má koljuška nezvykle velká očka a ústí otvor. Boky jsou stříbřité, někdy díky odrazu až nazelenalé.
Sameček v době lákání své partnerky barví bříško do červené až rudé. Duhovky se mu přitom zbarvují výrazně modře.
délka těla: 5-8 cm pohlavní dospělost: na konci 1. roku života délka života: až 3 roky
Rozšíření
Koljuška je rybka hojně se vyskytující ve všech vodách severních oblastí zeměkoule. Není tedy problém ji spatřit například i v menších jezírkách či tůních. Mnoho chovatelů ji má doma jako akvarijního zástupce.

Způsob života a potrava

Existuje 7 druhů koljušek a jen koljuška mořská není schopná života v biotopu sladké i slané vody. Jako jediná není totiž schopná přizpůsobit se životu ve sladké vodě kvůli zmenšené koncentraci soli v ní rozpuštěné.
Koljuška tříostná se po většinu roku pohybuje ve volných hejnech. Pouze v době rozmnožování si samečci vytváří svá teritoria, která vehementně brání proti vetřelcům. Mnohdy se ale neubrání. Nebezpečným protivníkem koljušek je např. rejsec vodní, vydra a velké dravé ryby, stejně tak jako ledňáček a vodní ptáci.
Koljušky se živí drobnými vodními živočichy, jikrami a potěrem ostatních ryb. Nepohrdnou však ani mladými svého vlastního druhu. Za kořistí se vydávají v noci a její přítomnost poznají podle jejího pohybu. Při úplňku koljuška svou kořist i zpozoruje, chytne ji do čelistí a vcucne. Živočich už nemá nejmenší šanci na přežití, protože koljuška tříostná svůj stisk zubů, ostrých jako jehličky, nepovolí.

Rozmnožování

Období rozmnožování se u koljušek traduje na jaře cca od konce března a trvá až do srpna. Důvodem výběru tohoto termínu je dostatek potravy. Samečci si oblečou pestrobarevné kabátky a na hnízdo, které sami postaví, lákají partnerky. Samička vypustí do hnízda jikry, které sameček okamžitě oplodní. Péči o mladé rybky přebírá otec. A že má co dělat, protože na jedno hnízdo připadá 300-1000 mladých rybek.

Ochrana

Některé druhy koljušek trpí znečišťováním vod, ale jejich populace nejsou nijak vážně ohroženy. Není tedy potřeba žádné zvláštní ochrany.
český názevkoljuška tříostná
latinský názevGasterosteus aculeatus
hlavní znakystříbřité, protáhlé tělo
způsob životav hejnech X v době rozmnožování v párech
rozšíření Črcelá
rozšíření světmírný pás severní polokoule
potravalarvy hmyzu, červi, korýši, jikry a potěr
počet jiker300-1000
ochrananení
priroda.cz

Strašilky

21. června 2007 v 8:27 | Bednišška |  BEZOBRATLÍ - INVERTEBRATES

Strašilky
[ fauna - zvířata ]

Na chovatelských burzách pořádaných po celé republice či v teraristických koutcích zoologických a botanických zahrad je možné často spatřit zvláštní drobnější živočichy vypadající jako oživlé větévky či listy. Jedná se o strašilky, pozoruhodný býložravý hmyz. Protože si je stále častěji pořizují lidé i jako exotické chovance domů do terárií, jistě si zaslouží pár řádek. Poslední odstavec poskytuje odpověď na častou otázku zejména začínajících chovatelů - je strašilka to samé jako pakobylka?

Dospělá samice Anisomorpha paromalus
Dospělá samice Anisomorpha paromalus
Strašilky (řád Phasmatodea) patří do skupiny starobylých orthopteroidních řádů. O tom, že se za stovky milionů let vývoje hmyzu příliš nezměnily, svědčí i jejich výrazně článkované tělo (většina dnešních druhů hmyzu má články srostlé s tak nenápadnými "švy", že významněji si lze povšimnout jen rozdělení těla na hlavu, hruď a zadeček). Tyto řády jsou charakterizovány nedokonalou proměnou, tedy z vajíčka se líhne nymfa vypadající jako malá kopie dospělce (ovšem nemá reprodukční orgány a případně křídla) a přes několik svleků se postupně změní v imágo, tedy dospělého jedince. Velmi původní je i kousací ústní ústrojí. Jak je naznačeno výše, některé druhy mají křídla. Často jsou ovšem schopna letu jen u samců, a to ještě letu spíš klouzavého, nepříliš dokonalého. Jejich první pár je zpevněný a označuje se krytky (tegminae). Druhý má specifickou křídelní žilnatinou nápadnou často barevným, tzv. vanálním, vějířem.

Dospělá samice Phyllium sp.
Dospělá samice Phyllium sp.
V současné době známe asi 2500 druhů, jejich počet je ale určitě vyšší. Většina strašilek dorůstá úctyhodné délky, od pěti do třiceti centimetrů. Patří mezi ně i nejdelší známý hmyz světa, Phobaeticus kirbyi, dorůstající délky více jak třicet centimetrů.
Strašilky jsou bezesporu hmyzem tropickým. Obývají převážně vlhčí, především lesní biomy. Největší početnosti druhů i jedinců dosahují v indomalajské oblasti, kterou by bylo možno považovat za jejich kolébku. Jsou však rozšířeny i v meziobratníkovém pásmu po celém světě a mnohé druhy a skupiny osídlily zčásti i mírné pásmo a vyvinuly k tomu účinné adaptace, umožňující přečkávat nepříznivé roční období (viz níže diapauza).
Nymfa samce Extatosoma tiaratum v typickém štířím postoji.
Nymfa samce Extatosoma tiaratum v typickém štířím postoji.
Nejtypičtější a nejznámější vlastností strašilek je jejich dokonalá kryptická adaptace. Ta je také bezesporu hlavním důvodem jejich atraktivity pro teraristy. Tvar i barva těla většiny druhů dokonale a do všech detailů napodobuje list či větvičku. Vnější vzhled bývá doplněn i patřičným chováním, například kolébavou chůzí simulující pohyb listoví ve větru. Menší část druhů napodobuje jiné, na rozdíl od daného druhu strašilek skutečně ozbrojené nebo toxické, živočichy. Krátce vylíhlé nymfy Acrophylla titan pohyby i tvarem napodobují mravence a často chovaný druh Extatosoma tiaratum v ohrožení stáčí zadeček nad hlavu a připomíná tak štíra. Když obranné zbarvení selže, dokáží se strašilky i účinně bránit. Buď se snaží útočníka jen vylekat (nečekané "blýsknutí" barevným párem křídel u Orxines macklotti) či u některých druhů i přímo aktivně napadnout. Buď vystřikují obranné sekrety z párové žlázy ústící na předním okraji prvního hrudního článku (takové strašilky bývají nápadně výstražně zbarveny) nebo útočníka napadnou "mechanickou" cestou - "kousáním" otrněnýma zadníma nohama, které široce roztáhnou a pak je rychle přiráží k sobě. Zadeček přitom nesou stočený vysoko nad tělem, aby pohybu nohou nepřekážel. Eurycantha calcarata může takto neopatrnému chovateli způsobit i krvavé poranění. Některé druhy při pocit ohrožení dokážou i vydávat různé zvuky třením tykadel či křídel o sebe. Poslední skupinou možných typů obrany před predátorem je thanatóza (stavění se mrtvým) a autotomie (odvrhnutí končetiny), což je obranný mechanismus pozorovatelný i u jiných druhů hmyzu.
Detail hlavy dospělce Eurycantha calcarata.
Detail hlavy dospělce Eurycantha calcarata.
Strašilky jsou výlučnými býložravci, i když mohou při požírání rostlinné potravy bezděčně pozřít třeba vajíčka nebo vývojová stádia jiného hmyzu. Při ledabylém vedení chovu se strašilky z žízně či hladu mohou okusovat v příliš nahuštěných chovech navzájem. Mezi strašilkami najdeme jak výlučné monofágy (přijímající jako potravu jedinou rostlinu) i druhy vyloženě polyfágní (ty jsou vhodné k chovu, požírají široké spektrum rostlin našeho pásma i řadu rostlin pokojových). V některých částech světa fungují strašilky i jako škůdci na monokulturách čajovníku, bavlny či kokosových palem.
V řadě případů se množí parthenogeneticky, to znamená, že se nová generace líhne z nakladených neoplozených vajíček. U některých druhů dokonce ani není doložena existence samců. Někdy je samec sice popsán, ale v některých izolovaných populacích se z různých důvodů nevyskytuje. Druhy žijící v mírném pásmu zpravidla přečkávajíí nepříznivé zimní období pomocí diapauzy ve stádiu vajíčka. Tedy vajíčko je nakladeno ještě za příznivých podmínek, s nástupem zimy rodičovská populace uhyne a nový jedinec počká v pozastaveném vývoji ve vajíčku opět na příznivé podmínky na jaře. Zimu evropského vnitrozemí ale nedokáží přežít ani vajíčka žádného druhu strašilek.
Chov strašilek je až na výjimky nepříliš náročný. Hlavními zásadami je správná volba typu insektária a jeho velikosti, zajištění optimální vlhkosti a teploty, pravidelný přísun čerstvé potravy vhodného druhu a odstraňování zbytků - zejména tam, kde hrozí zaplísnění při větší vlhkosti. Navíc druhy chované po dlouhé generace v zajetí jsou již aklimatizované a nevyžadují tak přísné dodržování svých původních přírodních podmínek. Přehled o současném počtu chovaných strašilek může dát počet druhů, která mají přiřazený kód PSG, což je nyní okolo tří set. PSG (zkratka anglických slov Phasmid Study Group) je celosvětové sdružení chovatelů, které mimo jiné vytvořilo i seznam druhů, které prošly jeho chovy, kde každý druh je označen jednoznačným kódem (např. PSG9 - Extatosoma tiaratum, apod.).

Strašilka či pakobylka

Detail hlavy dospělce Eurycantha calcarata.
Detail hlavy dospělce Eurycantha calcarata.
V české literatuře se často užívá dělení řádu Phasmatodea na strašilky, pakobylky a lupenitky. Toto třídění tak jak je užíváno ale není vhodné. Používání těchto termínů je totiž odlišné od běžně zavedených zvyklostí v zoologické nomenklatuře. Zatímco většinou český rodový název vyjadřuje systematickou příslušnost k určité skupině fylogeneticky příbuzných živočichů (například martináč k čeledi Attacidae) nebo je dokonce, jako v případě většiny obratlovců, jednoznačným ekvivalentem vědeckého rodového názvu (například drozd pro rod Turdus), označují česká jména pro dělení řádu strašilek, používaná jako rodová, pouze habituální typ živočicha a se skutečným systematickým členěním uvnitř skupiny nemají příliš společného. S taxonomickým vymezením se kryje pouze název lupenitka - je to ekvivalent k vědeckému rodovému názvu Phyllium. Název pakobylka je však naproti tomu používán pro jakéhokoliv zástupce řádu strašilek, který vypadá jako větvička, a to zcela bez přihlédnutí k faktickému systematickému zařazení druhu. V obou čeledích a téměř ve všech podčeledích strašilek kromě podčeledi Phylliinae jsou "typy pakobylka", které jsou tak také nazývány (stejně je to i v jiných jazycích, v němčině Stabschrecken, v angličtině walking sticks). Název strašilka pak bývá používán ve dvojím významu. Za prvé jako označení jakéhokoliv příslušníka řádu strašilek (tedy i pro typ lupenitka nebo pakobylka), podobně jako název brouk pro zástupce řádu Coleoptera. Za druhé jako označení všech možných habituálních typů zástupců řádu, které nevyhovují představě lupenitky a pakobylky, přičemž názor na to, co je ještě strašilka a co už pakobylka bývá značně subjektivní.
priroda.cz

Pěnice černohlavá

1. června 2007 v 12:36 | Bednišška |  PTÁCI - BIRDS

Pěnice černohlavá - Sylvia atricapilla

Drobný, nenápadný ptáček dostal své jméno kvůli "černé čepičce", kterou nosí na temeni hlavy. Naši přítomnost ve své blízkosti oznamuje výstražným "tek tek". Pěnice černohlavá
Pěnice černohlavá
třídaptáci - Aves
řádPěvci - Passeriformes
čeleďPěnicovití - Sylviidae
rodPěnice -Sylvia
druhPěnice černohlavá -Sylvia atricapilla

Vzhled

Malý, drobný ptáček.Sameček má černě zbarvené temeno hlavy do podoby jakési čepičky. Samička se pak vyznačuje tím samým znakem, jen barva je rezavohnědá. Na hřbetě nosí šedohnědý kabátek, který kontrastuje s bílým zabarvením bříška.
délka: 14 cm
hmotnost: 14-20 g
pohlavní dospělost: v 1 roce života
délka života: 7 let

Rozšíření

Pěnice černohlavá, někdy též nazývaná černohlávek, se celoročně vyskytuje od jihozápadních oblastí starého kontinentu až po Českou republiku. V době hnízdění ji můžeme spatřit téměř v celé Evropě. Zimovištní území si vyhradili tito malí hmyzožravci v oblastech Středozemního moře či západních okrajů severní části afrického kontinentu. Někteří jedinci se snaží přezimovat v našich zahradách. Většina jich ovšem během září a října odlétá do teplých krajin. V přírodě ji pravděpodobně nespatříme. Schovává se nám v hustém podrostu listnatých nebo smíšených lesů. Jen občas rychle přelétne do nejbližšího křoví.

Způsob života a potrava

Zajímavostí je, že na delší vzdálenosti se pěnice vydávají spíše v noci. V tu dobu si nemohou pomoci žádnými body na zemi. Jejich orientačním bodem je proto polárka. Takže jediná možnost, jak odhalit její přítomnost je její velmi výrazný zpěv. Musíme si ale dát pozor, protože samečci pěnice černohlavé nás mohou lehce zmást. Dokáží totiž napodobit hlas jiných druhů ptactva, např. slavíka, kosa, drozda nebo červenky.
Jak jsem již uvedla, jedná se o ptáka z řádu hmyzožravců. Hlavní složkou jeho jídelníčku jsou tedy mouchy a housenky. Často prohledává spadané listí a hledá svou kořist, kterou mohou být i pavouci a mšice. Živí se také bobulemi, spadaným ovocem či černým bezem. Když dozrává bez černý, tak je možno postřehnout její přítomnost díky fialově zabarvenému trusu na křovinách. Mláďata se už od útlého věku živí drobným hmyzem.

Rozmnožování

Jako většina druhů ptáků si na jaře začínají samečkové vytyčovat svá území hlasitým zpěvem. Teprve poté si vyhlížejí své případné partnerky. Pro zaujetí své budoucí choti vztyčují černou chocholku na temeni, čepýří se, rozprostírají ocasní peří a křídla spouštějí podél těla.
Sameček sám ve svém rajónu založí několik hnízd, ale záleží na partnerce, zda dá přednost jednomu z nich, nebo si postaví své vlastní, které bude stejně jako ta ostatní připevněno stébly k rostlinám a bude vystlané jemnými kořínky a chlupy.
Během 2 měsíců, od května do června, má samička asi 2 snůšky. V každé z nich je 4-5 bílých vajíček s hnědým mramorováním. O zahřívání se starají oba rodiče černohlávka. Už ve věku 10-13 dní opouštějí mláďata hnízdo. V té době se o sebe ještě neumějí pořádně postarat a tak jim rodiče po dobu dalších minimálně 14 dnů ještě pomáhají.

Ochrana

Ve střední Evropě nepatří mezi ohrožené druhy a proto není zvláště legislativně chráněn.
český názevpěnice černohlavá
latinský názevSylvia atricapilla
hlavní znakymalá, černá chocholka, šedé a bílé zbarvení
způsob životasamotář
rozšíření Črvšude
rozšíření světEvropa bez severu Skandinávie, sever a západ Afriky
potravadospělý hmyz a jeho larvy, pavouci, bobule
doba sezení na vejcích10-12 dní
počet mláďat4-10
ochrananení
priroda

Pěnkava obecná

1. června 2007 v 12:35 | Bednišška |  PTÁCI - BIRDS

Pěnkava obecná - Fringilla coelebs

Pěnkava obecná je nejčastějším zástupcem pěnkavovitých v Evropě. Je to velmi půvabný a milý zpěvný ptáček, kterého na našem území vídáme po celý rok. Pěnkava obecná samec
Pěnkava obecná samec
TřídaPtáci - Aves
ŘádPěvci - Passeriformes
ČeleďPěnkavovití - Fringillidae
RodPěnkava - Fringilla
DruhPěnkava obecná - Fringilla coelebs

Vzhled

Především bych se zmínila o tom, že bílé pásky odlišují pěnkavu obecnou od většiny ostatních druhů pěnkav. Samečci pěnkavy obecné patří v našem zeměpisném pásmu k nejpestřeji zbarveným ptákům. Velice snadno je poznáme podle šedomodrého zbarvení na temeni hlavy, dále podle hnědočervené hrudi, kaštanově hnědých zad a lahvově zelené kostrče. Samičky jsou naopak barevně velmi nevýrazné. Jejich tělo je hnědavé, s výjimkou bílých pásků na křídlech a ocasních perech, které jsou u obou pohlaví. Podle tohoto znaku rozlišíme samici pěnkavy například od pěnkavy jikavce. Jejich zobáky se vyvinuly do tvaru co nejlépe odpovídajícímu odbývání a požírání obsahu semen. Některé druhy mají také velmi masivní lebky a mocné žvýkací svaly, aby mohly louskat, rozvírat nebo rozbíjet velmi tvrdá semena. Je veliká zhruba jako vrabec, má tedy cca 14,5 - 16 cm. Její hmotnost se pohybuje od 17 - 30 g.
Příbuzné druhy: pouze tři z téměř 150 druhů pěnkav patří k rodu Fringilla. Je to pěnkava obecná (F. coelebs), pěnkava jikavec (F. montifringilla) a pěnkava kanárská (F. teydea), která žije pouze na Kanárských ostrovech.

Rozšíření

V období rozmnožování si nádherně vybarvení samečci začínají hledat svá území, která pak obsadí se svou samičkou. Pěnkava obecná má nejraději hustší vegetaci, ale protože není vybíravá a náročná, stačí jí mnohdy místo s jedním stromem a kousek volné země, kde si najde potřebné množství potravy. Její území zabírá většinou kolem 120 m2. Díky této skromnosti může žít v hojném počtu i ve městech. Během zimy se pěnkava obecná chová a většinou mnohem družněji a více se zdržuje ve volnější krajině. Často ji vídáme v hejnech s vrabci, jinými druhy pěnkav a hlavně s jejím nejbližším příbuzným pěnkavou jikavcem.
Vyskytují se v celé Evropě, na Azorských ostrovech, na Madeiře, na Kanárských ostrovech. Ptáci, kteří hnízdí v severních a východních oblastech, tráví zimu většinou ve střední a jižní Evropě a na Středním Východě.

Způsob života a potrava

Pěnkava obecná samice
Pěnkava obecná samice
(klikněte pro detail)
Potrava pěnkavy obecné se skládá z jedné čtvrtiny z potravy živočišné a ze tří čtvrtin z rostlinné složky, kterou tvoří převážně rozmanitá semena. Je tomu tak u téměř všech druhů pěnkav. Pomocí velmi tvrdého zobáku, rýhovaného patra a silných lícních svalů si pěnkava dovede poradit i s velmi tvrdou potravou. Rozlouskne snadno tvrdé krovky brouků nebo obaly nejrůznějších semen. K jejímu jídelníčku patří všechny možné druhy semen přes různé plevele až po semena jehličnatých stromů, dále zelené pupeny listů a květů, rozličné bobule lesních plodů a jeřabin, ale také zahradní ovoce. Pěnkavy ozobávají jablka, hrušky, rybíz a švestky.

Rozmnožování

Období rozmnožování začíná u pěnkav obecných již v únoru a během března. Tehdy samečci začínají vybírat území, do kterého se pak pomocí výrazného zpěvu snaží přilákat i samičku a naladit ji k páření. Když je samička konečně přivábena, začne hledat vhodné místo ke stavbě hnízda v hustých křovinách, v živých plotech nebo na stromech, většinou u kmene nebo v rozsoše větví. Celé hnízdo staví samice sama. Je to miskovitá, hezky upravená stavbička, s velkou pečlivostí hustě spletená z mechů, travin, stébel či kořínků a také například pavučin a žíní, které ji drží pevně pohromadě. Zvenku bývá hnízdo maskováno lišejníky, takže na stromové kůře dokonale splývá s podkladem. Zevnitř je vyloženo měkkým peřím a chlupy. Páry hnízdí od dubna do června. Samička snáší čtyři až šest vajec, jejichž základní šedočervené zbarvení je velmi proměnlivé, a pak je jedenáct až třináct dní zahřívá. Mláďata mají po vylíhnutí prachové peří a jsou zcela odkázána na péči rodičů. Krmí je oba rodiče, kteří jim přinášejí ulovený hmyz a vkládají jim ho přímo do otevřeného zobáčku. Mláďata jsou schopna letu po dvanácti až patnácti dnech.

Ochrana

Pěnkava obecná je jedním z nejhojnějších ptáků Evropy a není tedy vůbec ohrožena.

Zajímavost

Samice pěnkavy obecné při stavbě hnízda slétne na zem pro materiál a vylétne s ním k hnízdu až 1 300krát.
Pouze tři druhy pěnkav krmí svá mláďata výlučně hmyzem. Je to pěnkava obecná, pěnkava jikavec a pěnkava kanárská. Všechny ostatní druhy pěnkav krmí mláďata předem natrávenými semeny a zrním, případně ještě s přidaným hmyzem.
Svému zpěvu se mladí samečci pěnkavy obecné učí tím, že napodobují zpěv dospělých samců. Tak se naučí určitý dialekt, kterým zpívají ptáci v okolí hnízda a hlavně jejich otec. Tento zpěv, který se naučili napodobováním, je pro mladé samce velmi důležitý v okamžiku, kdy si poprvé začnou zabírat vlastní revír v blízkém okolí. Je známým jevem, že se tento nápěv mění podle území, odkud pták pochází.
Český názevPěnkava obecná
Latinský názevFringilla coelebs
Délka14,5 - 16 cm
Hmotnost17 - 30 g
Pohlavní dospělostv 1. roce
Období sezeníduben až červen
Počet snůšek1 - 2
Snůška4 - 6 vajec
Doba sezení11 - 13 dnů
Doba hnízdní péče12 - 15 dnů
Způsob životaDružné, s výjimkou doby hnízdění
PotravaSemena, pupeny, hmyz
Hlasové projevyJasný, hlasitý zpěv během doby hnízdění
OchranaNe
priroda

Sýkora modřinka

1. června 2007 v 12:34 | Bednišška |  PTÁCI - BIRDS

Sýkora modřinka - Parus caeruleus

Zajímavé, že zrovna sýkoru modřinku jsem si byla jako malá schopna zapamatovat. Někdy se ptám, proč to nebyl třeba kos. Asi mě sýkory modřinky okouzlili především svou smělostí, zvědavostí a dokonce i akrobatickou dovedností. Sýkora modřinka
Sýkora modřinka
TřídaPtáci - Aves
ŘádPěvci - Passeriformes
ČeleďSýkorovití - Paridae
RodSýkora - Parus
DruhSýkora modřinka - Parus caeruleus

Vzhled

Čeleď sýkorovitých zahrnuje 46 druhů, které se vyskytují v lesích a hájích Evropy, Asie, Afriky a Severní Ameriky. Dospělí samečci i samičky mají podobné zbarvení, pouze samečci mohou být poněkud světlejší. Také zbarvení peří u mladých ptáků je podobné jako u dospělých, pouze celkově působí matněji. Sýkory modřinky se pomocí svých silných nohou a drápů udrží zavěšené i na tenkých větvičkách, kde prozkoumávají listové pupeny nebo loví housenky na listech. Díky této schopnosti mohou také ozobávat i koláče z tuku a semínek, které pro ně lidé věší na stromy. Jinak tento drobný 11,5 cm dlouhý ptáček váží 9 - 10 g.

Rozšíření

Sýkory modřinky jsou doma téměř ve všech listnatých nebo smíšených lesích střední Evropy. V jehličnatých lesích, které jim vyhovují již méně, se objevují zřídka, a to většinou pouze v jejich okrajových partiích. Zdržují se i v mnoha městských parcích a zahradách. Na jaře a v létě opouštějí sýkory modřinky mladší lesní porosty, kde jsou stromy příliš slabé, aby v nich mohly být dutiny, které sýkorky potřebují k hnízdění. Na podzim a v zimě je však můžeme najít stejně tak ve starých i v mladých lesích, jako v různých křovinách nebo v rákosinách. V tomto ročním období se spojují hojně s ostatními druhy sýkor a tvoří velká, rozpustilá hejna, která táhnou lesními porosty a hledají potravu. Tento velký počet způsobuje, že jsou si jistější před dravci, například před krahujcem.
Tedy sýkora modřinka je rozšířena všude ve střední Evropě, v lesích i u lidských sídel, jinak v Evropě na jih od Skandinávie, západně od Moskvy a na sever od severní Afriky.

Způsob života a potrava

Během letního období se sýkory modřinky živí převážně různým hmyzem, který sbírají z listí stromů, například dubů. Loví i pavouky, můry, mšice a jiný škodlivý hmyz. Velké množství motýlích vajíček, housenek nebo kukel, které koncem jara a v létě najdou na stromech a křovinách, je také hlavní potravou během odchovu mláďat. Na podzim jsou hlavním zdrojem jejich potravy bezinky, bukvice nebo plody hlohu. Během zimy, kromě oříšků a různých tuků, kterými sýkorky přikrmují lidé, tvoří hlavní část jejich potravy různá semena. Velmi rády mají slunečnicová semínka, mák nebo jádra ořechů. V zimě také prohledávají kůru stromů, v níž hledají hmyz. Kdo však sype v zimě ptákům krmení, měl by s tím bezpodmínečně přestát v předjaří, aby se ptáci znovu vrátili k nabídce přírodní potravy.

Rozmnožování

Poměrně brzy na jaře, obvykle už od února, začínají sýkory modřinky s hledáním vhodné dutiny k zahnízdění. Ideálními místy pro hnízdo jsou malé otvory nebo úzké štěrbiny ve stromech, umístěné maximálně do výšky 15 metrů, ale někdy využívají i škvír ve zdech, hromad dřeva, starých pařezů či opuštěných hnízd větších ptáků nebo veverek. Když najde vyhovující místo sameček, začne vábit samičku rychlým kmitáním křídel a voláním. Potom vklouzne vletovým otvorem dovnitř, volá dál na samičku a doufá, že se jí místo zalíbí. Samička zavrhne často několik míst, dříve než se rozhodne pro to správné. Hnízdo staví samička sama. Přináší do hnízdní dutiny množství mechu, suché trávy nebo jiného vhodného materiálu. Hrudí ho posunuje a strká ke kraji dutiny, až vytvoří typický miskovitý tvar. Nakonec vystele hnízdí kotlinku jemnými peříčky. Sýkory modřinky kladou sedm až třináct vajec, která mají bílou až světlehnědou barvu a jsou červenohnědě kropenatá. Během snůšky a sezení na vejcích hájí sameček území kolem hnízda a okolní zdroje potravy, které musí vystačit nejen pro oba dospělé ptáky, ale později i pro mladé. Sameček také obstarává potravu pro samičku. Tím zajišťuje, že má samička během snůšky a sezení na vejcích odpovídající přísun potravy. Mláďata se líhnou v okamžiku, kdy už sameček nashromáždil dostačující množství potravy. Mláďata zůstávají v hnízdě přibližně dva až tři týdny a během této doby jsou oběma rodiči krmena hlavně zelenými housenkami.

Ochrana

Protože je odlesňováno stále více lesních ploch, je pravděpodobné, že se početní stavy sýkor modřinek v posledních 40 letech zmenšují. Přesto není tento druh přímo ohrožen.
TřídaČeský názevSýkora modřinka
Latinský názevParus caeruleus
Délka11,5 cm
Hmotnost9 - 10 g
Doba hnízděníduben - červen
Velikost snůškyObvykle 7 - 13 bílých až světlehnědých, červeně kropenatých vajec
Počet snůšek1 - 2
Doba hnízdní péče2 - 3 týdny
Potravana jaře a v létě hmyz a pavouci, také semena a ovoce
Způsob životaSpolečenský a zvědavý pták, v zimě tvoří volná hejna
Délka životaNejvyšší zaznamenaný věk je 15 let
OchranaNe
priroda