Tosa Inu

5. dubna 2007 v 8:13 | Bednišška |  PSI - DOGS
Tosa inu, japonský pes původně vyšlechtěný k zápasům, známý také jako "pes sumo". Zásady obou typů zápasů sumo, psích i těch lidských, jsou v podstatě stejné - zvítězí ten, kdo zůstává nohama pevně na zemi. Foto: M. Trávníčková

Historie

Podle dostupných pramenů měly psí zápasy podporovat bojovou náladu samurajů. Už od 11. století, kdy se tito bojovníci stali členy císařské palácové stráže, se vyvíjela jejich kultura, důraz na velkou tělesnou zdatnost a také vlastní morální zásady, z nichž především vyzdvihovali dobré skutky vůči slabším, pohrdání smrtí v boji a bezpodmínečnou věrnost císaři.
První zápasy sumo byly určeny právě pro vybrané samuraje. Zápasníci sumo museli vážit více než 100 kilogramů a zároveň být dostatečně obratní, aby během zápasu mohli protivníka přitisknout k zemi a vlastní vahou jej udržet v nehybné pozici tak, aby se nemohl postavit. Pravidla psích zápasů kopírovala pravidla těch lidských. Většinou bojovali po předem určenou dobu jen dva psi, kteří měli na krku různobarevné pásy pro snadnější odlišení. Zápasy se odehrávaly v osmiúhelníkové aréně o průměru 36 metrů a zvítězil ten pes, který přitiskl soupeře k zemi tak, že mu znemožnil pohyb. Boj byl přerušen, pokud došlo ke zranění jednoho ze psů, a diskvalifikován byl ten, který při zápasu kousal, nebo dokonce projevil strach - ať už štěkotem, kňučením nebo ustoupením od protivníka na vzdálenost delší než tři kroky. Japonské psí zápasy s upřednostňováním stylu a techniky jsou tedy zápasy v pravém slova smyslu a nemají nic společného s boji na život a na smrt, jak je známe z jiných kontinentů. Nikdy nezápasily feny. Feny byly vždy určeny k zachování rodu a sloužily také jako hlídací psi.
Ačkoliv historie tohoto typu psích zápasů sahá v Japonsku údajně až do čtrnáctého století, historie plemene tosa inu není nijak dlouhá. Větší oblibu si tosa získala v kastě samurajů prakticky až v první polovině devatenáctého století. Na konci devatenáctého století se zápasy psů praktikovaly především v některých správních okrscích na ostrovech Shkoku a Tohoku. Nejrozšířenější byly ve správním okrsku Tosa na Shikoku.
První psí zápasníci nebyli zdaleka podobní dnešním tosám. Byli menší s nižší hmotností, a přestože Japonci toužili po velkých a těžkých plemenech, pro izolovanost Japonska danou geograficky i ideologicky byl po dlouhá staletí přísun všeho nového včetně psích plemen holou nemožností.
První tosy se podobaly spíše japonským špicům a místnímu plemenu nihon-inu, vážily lehce přes 30 kilogramů, měly postavené uši a ocas zatočený nad hřbet. Byly menší než dnešní plemeno akita inu pocházející z oblastí Akita a Odate. Šlechtěny byly na ostrově Shikoku v provincii Tosa, odkud pochází název plemene. Japonci zde dlouhá léta pořádali psí zápasy, k nimž se snažili vyšlechtit co nejlepšího bojovníka.
R. 1848 se u Nagasaki začal chovem tos zabývat znalec japonských psích plemen H. Sainta. Chovatel Othaka z Tosa pak v Nagasaki zakoupil velmi agresivního psa a spojil ho s psem zvaným Shikoku. Z jejich potomků se stali vynikající bojoví psi a na věčnou památku byla dodnes zachována i jejich jména: Sakaino Hiko, Daiganjino Hatsu a Inagi-no Bucho. Ti jsou považováni za předchůdce dnešní tosy, přestože další šlechtění ještě následovalo.
V roce 1854 se změnila japonská zahraniční politika, byly zrušeny dosavadní přísné předpisy pro pohyb cizinců a spolu se zahraničními návštěvníky se do země dostávalo stále více cizích psů. Japonští chovatelé měli za cíl zušlechtit celkový vzhled dosavadního plemene Shikoku-ken a řadou postupných selektivních křížení se jim to i podařilo: křížením s buldokem kolem r. 1872 získalo plemeno ohromný stisk, s bullteriérem vysokou odolnost, s pointrem temperament a s mastifem (cca 1874) mohutnost těla i lebky. Pro zvýšení hmotnosti byli dovezeni ze Švýcarska svatobernardští psi, kvůli bojovnosti bordeauxské dogy, kolem roku 1876 přibyli ještě němečtí ohaři a nakonec německé dogy. Japonci tak stvořili velkého, hbitého, atletického psa, který zbytečně neštěká, má vysokou míru inteligence, je odvážný a zároveň něžný, poslušný a ostražitý
Už kolem roku 1900 se začali psi vozit do všech koutů Japonska a psí zápasy si vydobyly velkou oblibu v celé zemi. Období rozmachu plemene bylo krátké. Na japonských ostrovech se rychle šířila vzteklina, navíc v roce 1910 byly zakázány psí zápasy, takže i chov bojových psů ztratil opodstatnění. A když o rok později vznikla povinnost odvádět daně ze psů, chov všech plemen začal postupně upadat. Na pokraj vyhynutí přivedla tosy (stejně jako další velká plemena) druhá světová válka. Zůstalo jen několik dospělých psů a dvě feny ve správní oblasti Tohoku a jeden pár psů na ostrově Kjúšú. A na základě těchto přežívajících psů byl díky ohromnému úsilí chovatelů založen nový chov tos.
Dnes žije v celém Japonsku zhruba tři tisíce tos a dál tu jsou pořádány psí zápasy. Na svoji zápasnickou kariéru se pes připravuje dlouho a pečlivě. Zápasů se mohou zúčasnit jen psi starší jednoho roku. Dvoudenní turnaje psích zápasů jsou stejně oblíbené jako zápasy sumo. A podobně jako v sumo si může i pes postupně vybojovat tituly, které sahají od maegashira, úplného nováčka, až po nejvyšší zápasnický titul meiken yokozuna.
Přestože jsou tosy často řazeny k tzv. bojovým plemenům, je toto označení velmi zavádějící a mnohdy vzbuzuje negativní emoce. Protože se i v Evropě začaly rozmáhat skutečné psí zápasy, ve kterých už nejde o taktiku a čistotu stylu, ale spíše o krvavou podívanou a především o peníze, a také proto, že se množí případy napadení člověka jinými velkými plemeny, přistupují některé státy k opotřebením drastickým pro psy i chovatele. V r. 1991 schválil anglický parlament zákon, podle kterého musí mít každý držitel psa pitbulteriéra nebo tosy státní licenci - a licenci obdrží jen na základě potvrzení o kastraci psa. Paradoxem je, že v té doby nebyl údajně v celém království jediný exemplář tosy.

Exteriér

Jako všichni molossové jsou tosy silní a mohutní psi. Mají širokou lebku a kvadratickou tlamu s poměrně výrazným stopem a rovným hřbetem nosu. Nosní houba je široká a černá, tlama přiměřeně dlouhá a zuby mají silný nůžkovitý skus. Tmavohnědé oči jsou poměrně malé, uši malé a tenké, nasazené vysoko po stranách hlavy a visící těsně u lící. Tosy mají svalnatý krk s volnou kůží na hrdle. Trup je v kohoutku vysoký, hřbet rovný a vodorovně probíhající, bedra široká a svalnatá. Záď je v horní části lehce zaoblená, hruď široká a hluboká, s přiměřeným klenutím žeber a s dobře vtaženým břichem. Ocas je u kořene silný a směrem ke špičce se pozvolna zužuje. Visí-li ocas, dosahuje k hleznu.
Lopatky jsou uloženy přiměřeně šikmo, předloktí je rovné, silné a přiměřeně dlouhé, přední nadprstí silné, lehce skloněné. Pánevní končetiny jsou velmi dobře osvalené, koleno a hlezno přiměřeně úhlené a silné. Prsty jsou pevné a dobře uzavřené, polštářky silné a pružné, drápy tvrdé, pokud možno tmavé.
Barva může být červená, žlutá všech odstínů, meruňková a černá. Samostatné znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné. Srst tosy je krátká, tvrdá a hustá.
Kohoutková výška u psů musí být podle standardu alespoň 60 centimetrů, u fen alespoň 55 cm. Standardní hmotnost není stanovena. Kategorizace v Japonsku pro účely psích zápasů rozlišuje tři váhové skupiny: lehká kategorie dosahuje hmotnosti až 42 kilogramů, střední (a u nás ideální) kategorie 55 kg a psi těžké váhy mívají i více než 70 kilogramů.
Pohyb tos je energický a vydatný.
Povaha
Tosa byla dlouhou dobu šlechtěna k psím zápasům, z čehož vyplývá nejenom jejich vzhled, ale také povaha. Dnes jsou v našich podmínkách spíše společenskými psy. Jsou to velmi osobití a sebevědomí tvorové, kteří bývají nedůvěřiví ke všemu novému. Jediné, na čem jim opravdu záleží, je být za každých okolností po boku svého pána.
Tosy jsou vynikající společníci s vysokou inteligencí, kteří nepotřebují téměř žádný výcvik a dril. Místo toho je vhodné volit trpělivou, ale pevnou výchovu. Tosa se sice učí trochu pomaleji, ale co už umí, nikdy nezapomene - v kladném i záporném smyslu. I z tohoto důvodu není toto plemeno běžně doporučováno na cvičiště, především ke cvičení obrany. Jestliže se naučí zaútočit na člověka, těžko to zapomene.
Psi tohoto plemene jsou schopni naprosté přizpůsobivosti. Rovněž však mívají sklony k dominanci, především psi, a je proto dobré dát jim včas znát, kdo je hlavou rodiny. To by ovšem mělo být samozřejmostí u jakéhokoliv plemene.
Charakteristická je jejich trpělivost, klid, důstojnost, neohroženost a odvaha. Má-li se mezi nimi a majitelem vyvinout správný vztah, potřebují častý a intenzivní kontakt. Jsou pak bezvýhradně oddaní svému pánovi i rodině, ve které žijí. Jsou to psi jediného pána a zůstávají mu věrní po celý svůj život. Jsou absolutně nepodplatitelní, nekompromisní při obraně pána, jeho rodiny i jeho majetku, ochotni položit v jeho zájmu i život. Při správném vedení jsou milí k dětem.
Protože se povahové vlastnosti formují od nejútlejšího věku, je u tohoto plemene obzvlášť důležité věnovat pozornost výběru vhodného chovatele i štěněte. Hledáme-li psa jako rodinného partnera a nepředpokládáme, že bychom se věnovali výstavám či chovu, hledáme štěně z rodinného odchovu. V takovém prostředí je štěně téměř nepřetržitě ve styku s člověkem a dětmi, dostává od narození řadu nejrůznějších podnětů a přivyká soužití s člověkem. Takové štěně si nese do života přátelský vztah k lidem a díky tomu je zvyklé správně a přiměřeně reagovat na běžné situace. To jsou pro život ty nejlepší předpoklady, a proto se na štěně z rodinného odchovu rozhodně vyplatí i počkat. Pokud se chovatel chce zaměřit na výstavy, měl by se podrobněji zabývat nejen přímými předky štěněte, ale také sourozenci těchto předků a sourozenci ze starších vrhů po stejných rodičích.
Pokud mají tosy inu možnost i u nového majitele vyrůstat mezi mnoha lidmi a psy a neutrpí žádný negativní zážitek, jsou důstojně odtažití k cizím lidem i k ostatním zvířatům. Rodinné známé radostně přivítají.
Tosy jsou dobří hlídači a strážci majetku, pozorně sledují okolí a v případě skutečného nebezpečí zasáhnou. Tosa však není plemeno, které by nadšeně celý den pobíhalo kolem plotu a štěkalo na cokoliv, co projde kolem. Spíš si najde strategické místo, kde ulehne a bude v klidu a s přehledem odpočívat.
Bojový instinkt tosy inu zůstává zachován i v našich podmínkách, takže je vhodné držet je z dosahu bojechtivých psů, aby nedošlo k jejich zranění. Pokud má sám majitel více psů, feny lze při správné výchově držet i pohromadě, ale psi by měli být zvláště v nepřítomnosti majitele od sebe raději odděleni. U nich se totiž častěji projevují sklony k dominanci vůči ostatním psům (většinou ne proti fenám).
Vzhledem k velikosti plemene a jeho povahovým vlastnostem tosa inu nepatří do rukou majitelům-začátečníkům. Ocení je však každý, kdo touží po společníkovi velkém nejen tělem, ale i srdcem.

Výchova

Tosa inu je velké plemeno, a proto potřebuje samozřejmě důslednou výchovu. Důslednost však nelze zaměňovat s tvrdostí - tosa inu potřebuje trpělivost, porozumění a laskavost. Dril a tresty pes nechápe, což vede k případnému dalšímu zhoršování konkrétní situace. Tosa patří mezi molossy, a proto od ní nelze vyžadovat bezmyšlenkovitou poslušnost, s jakou se můžeme setkat u méně inteligentních plemen.
Přiměřená výchova je nutná od raného věku. U všech plemen prodělává štěně první fáze výchovy u chovatele, který tak ovlivní životní postoje, návyky a chování psa po celý život. U tosy inu je to dvojnásob důležité. K výchově tosy je důležitá správná hierarchie v rodině, zvláště psy se sklony k dominanci je třeba udržovat na správném místě rodinné smečky. Jen vůdce smečky vchází první do domu a první také obědvá, rozhoduje o tom, kdy je čas ke hře, má právo vzít si kdykoliv cokoliv - tedy i oblíbenou kost, nikdy nikoho nepřekračuje a nikomu se nevyhýbá, a co jednou zakáže (nebo dovolí), platí už napořád.
Tendenci tosy chovat se dominantně vůči ostatním psům lze při důsledné a láskyplné výchově udržet v přijatelných mezích a majitel by tose neměl trpět žádné výstřelky.
Dobře vychovaná tosa je rozvážný pes s přiměřenou potřebou pohybu. Cení si laskavosti a pozornosti svého majitele a při vhodném vedení a výcviku se rychle učí vše potřebné. U tosy se nedoporučuje zaměřit výcvik na obranu (není vhodné posilovat obranářské vlohy vůči lidem) ani na sporty, k nimž je třeba hbitosti a mrštnosti (na ty je příliš velká a mohutná). Psa je však nutné zaměstnat, aby si nekrátil dlouhou chvíli nežádoucím způsobem. Zdravá dospělá tosa bude příjemným společníkem pro pěší turistiku, nebo jí můžeme nabídnout turnajové sporty či orientační běh - což jsou zatím sporty rozšířenější spíše v zahraničí než u nás.
Tosa žijící v rodině je při správné výchově klidná, pozorná, velmi inteligentní, ovladatelná a oddaná. Přes svůj základní přátelský postoj k lidem dovede tosa rozpoznat skutečné nebezpečí, jež hrozí jejim lidem nebo majetku, a dokáže je bránit.
Správně socializovaná tosa se může vůči cizím a neznámým osobám chovat rezervovaně, ale nikdy nesmí být bezdůvodně agresivní ani bojácná.

Péče

Péče o tosu není nijak náročná. Potřebuje přiměřenou míru pohybu a dostatek nových podnětů. Rozhodně to není pes ke kolu, protože je to plemeno robustní stavby, které má navíc rádo své pohodlí, ale není ani k pohybu jen na zahradě. Volný pohyb jí nemůže nikdy nahradit ani sebevětší zahrada, protože "své" území prozkoumá během několika dní a pak už mu žádné nové podněty nepřináší. Proto je vhodné dopřát tose několik kratších a alespoň jednu vydatnější procházku denně a směřovat je vždy na různá místa. Během vycházek dochází samozřejmě ke kontaktům s jinými zvířaty a lidmi, přičemž tose nelze trpět žádné snahy dominovat ostatním psům.
Vzhledem k nijak přemrštěné potřebě pohybu je tosa inu plemeno vhodné i do bytu.
Pokud se chovatel rozhodne pro pořízení tosy inu, je dobré včas si uvědomit, že je to plemeno s poměrně vysokými náklady jak na potravu štěněte během jeho růstu a dospívání, tak pro svou velikost i v období dospělosti.
Péče o krátkou srst tosy inu je nenáročná, nevyžadující zvláštní režim. K udržení dobrého stavu postačí zhruba jednou týdně srst vykartáčovat a odstranit tak odumřelé a uvolněné chlupy. V období línání na jaře a na podzim je rozumné psa kartáčovat častěji. Tosy si cení pozornosti majitele a kartáčování považují za příjemnou záležitost.
Samozřejmostí musí být také péče o uši, protože překlopené ucho má větší tendenci se zanášet. Pokud se pes pohybuje převážně po měkkém podkladu, může být občas nutné přistřihnout drápy.
Protože je tosa poměrně velký a těžký pes, je třeba ho od útlého věku přivykat tomu, že se s ním manipuluje.
Kromě zvýšené potřeby kontaktu plemene tosa inu se svým pánem je dalším argumentem proti ustájení psa celoročně v boudě nebo kotci také krátká srst plemene.
Chce-li mít majitel dobrého čtyřnohého společníka a přítele, nemůže psa trvale umisťovat do kotce. Tosy potřebují trvalý a úzký kontakt se svojí rodinou a v kotci psychicky zakrní, nevyvíjejí se správně a vznikají poruchy chování, které psa poznamenají na celý život. Pes, který postrádá úzký kontakt se svojí rodinou a kterému chybí dostatek podnětů a zkušeností, nemůže spolehlivě poslouchat, v běžných situacích reaguje nepřiměřeně a tyto problémy se projevují bezdůvodnou bojácností nebo nepřiměřenou agresivitou.
Po dobu nepřítomnosti majitele může být vychovaná tosa přiměřenou dobu sama v bytě, ale je třeba jí nabídnout pro dobu osamělosti vhodnou zábavu. Většinu času sice prospí, ale probudí-li se, potřebuje vhodnou hračku třeba na žvýkání, aby se zabavila.
Zaměstnaní majitelé mohou uvažovat také o kombinovaném držení psa, kdy je pes po dobu nepřítomnosti majitele a jeho rodiny umístěn v prostorném a vhodně vybaveném výběhu, a až po návratu se pes opět připojí k rodině. Tosa je krátkosrsté plemeno, a třebaže je velmi otužilá a robustní, musí mít ve výběhu k dispozici dobře zateplenou a prostornou boudu. Výběh by měl být prostorný a dostatečně členitý, aby si pes podle potřeby našel slunné nebo naopak stinné místo. Výběh by měl také umožňovat přiměřený pohyb psa. Vždy tu pes musí mít k dispozici dostatek vody, která nesmí v zimě zamrzat, a nejlépe písčitý koutek, kam se může vyprázdnit a který lze snadno udržovat v čistotě.
planetazvirat
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucka lucka | 7. října 2008 v 19:41 | Reagovat

pokusy na zviratech by melo byt zakazano,zvirata jsou mila stvoreni i mi pochazime ze zvirat,je to hnus co ty pokusy s nimi potom udelaji,melo by se  dat i duraz na zabijeni zvirat treba v cine chudaci psi vzdyt jsou to nasi nejlepsi pratele,kdyz se vsem zviratkum zahledite do oci poznate jejich strach z lidi co je takhle tyraji.!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama