West highland white teriér

28. ledna 2007 v 14:26 | Bednišška |  PSI - DOGS
CHARAKTERISTIKA : malý, temperamentní, aktivní, statečný, s velkým sebevědomím, hravý do zralé společnosti, chytrý a velice společenský pes.
CELKOVÝ VZHLED : tělo kompaktní, hluboký hrudník sahá co nejdál dozadu, rovný hřbet, silné osvalené nohy. Předvádí pozoruhodnou kombinaci síly a temperamentu.
VELIKOST : u WHWT udává standard kohoutkovou výšku asi 28 cm. To je absolutně rozumné řešení, protože uvnitř mezinárodně akceptované šíře 1- 2,5 cm se tak nechá ideální výška chovatelsky bez problémů uskutečnit. Každý špičkový pes s výškou v kohoutku mezi 25,5 a 30,5 cm může vyhrát, i když výška 28 cm platí jako řídící. K lítosti mnoha znalců plemene neobsahuje standard žádné řídící předpisy o žádoucí tělesné hmotnosti, jako pravidlo může zde platit, že 28 cm vysoký WHWT s nejlepší kondicí a konstitucí váží mezi 7-9 kg, přičemž psi spíše směrem k 9 kg a feny k 7 kg.
HLAVA A LEBKA : lebka je mírně klenutá s výrazným čelním sklonem, zužuje se směrem k očím a uším. Vzdálenost týlu od očí je větší než od očí k čenichu. Hlava je hustě porostlá srstí, posazená v pravém nebo menším úhlu k ose krku. Nemá být vysunutá vpřed. Čelo se k čenichu zužuje, stop je tvarován silným hřebenem nad lehce vystouplým okem a má mírný sklon. Čelo není miskovité ani neustupuje a je dobře tvarováno. Čelisti jsou silné a rovné. Nos je černý a poměrně velký, není špičatý a tvoří s mordou hladký profil.
OČI : jsou střední velikosti, hodně tmavé a posazeny daleko od sebe, nejsou vypouklé. Mírně zapadlé v hlavě, ostré, inteligentní až pronikavé. Světlá barva oka není vhodná.
UŠI : jsou malé a vztyčené, pevně posazené a končí ostrou špičkou. Nejsou nasazeny ani příliš po stranách ani blízko sebe. Srst na uších je krátká a měkká. Uši se nesmějí kupírovat, na špici nejsou roztřepené. Nedoporučují se uši kulaté, široké, velké nebo tlusté ani příliš chlupaté.
TLAMA : má být dostatečně velká, zuby jsou vzhledem k velikosti psa velké, musí mít nůžkový skus, to znamená že horní zuby mírně překrývají zuby spodní a v čelisti jsou usazeny pravoúhle. Do chovu nemůže být zařazen pes, jemuž chybí jeden či více řezáků.
KRK : dostatečně dlouhý, aby umožnil správné nasazení hlavy, svalnatý, postupně se rozšiřující k základně, vstupuje do úhledně se svažujících ramen.
HRUDNÍ KONČETINY : ramena se svažují dozadu, lopatky jsou široké a přiléhají těsně k hrudníku, ramenní kloub směřuje kupředu, lokty těsně přiléhají a umožňují volný pohyb, jsou souběžně s osou těla. Jsou svalnaté, krátké rovné a hustě porostlé krátkou drsnou srstí.
TRUP : kompaktní, hřbet je rovný, bedra široká a silná, hrudník je hluboký, žebra v horní polovině zaoblená. Boční profil je plochý. Poslední žebra jsou uložena hluboko v těle. Vzdálenost od beder je krátká, jak jen to dovolí požadavek na volnost pohybu.
PÁNEVNÍ KONČETINY : silné, svalnaté a v horní části široké, stehna jsou dobře osvalená nepříliš daleko od sebe, hlezna jsou zaoblená a dobře usazená vespod těla, tak aby neomezovala pohyb. Strmá a nebo slabá hlezna jsou nežádoucí.
POHYB : pohyb je nevázaný, přímý a lehký, přední nohy vytahuje z ramen kupředu, pohyb zadních nohou je lehký, silný a uzavřený. Kolení klouby jsou dobře ohebné a dodávají oporu v rychlosti. Strnulý nebo šroubovitý pohyb a kravský postoj se naprosto nedoporučují.
OCAS : S ohledem na ocas mluví standard hned o dvou důležitých bodech: délka a způsob, jak je nošen. Ocas smí být 13 až 15 cm dlouhý, přičemž absolutní míra je relativně nedůležitá. Rozhodující je mnohem více, než zjev bílého horala při optimální hořejší linii s korektně drženou hlavou a krkem nahoru a nahoru neseným ocasem, musí být harmonicky vyvážený. Jako pravidlo přitom platí, že ocas psa v tomto držení v žádném případě nesmí přečnívat úroveň zadní nohy, smí však být kratší, pokud to není na škodu celkovému obrazu psa. Ocas má být u nasazení silný, ke špici se zužující a nesmí mít žádné tzv. "opeření". (dlouhé stojaté chlupy na spodní straně ). Mimo to, podle mezinárodně jednotných interpretací standardu vysoce posazený, přičemž kříž nesmí padat dolů, ocas má být držen nahoru, ale ne zahnutý nad hřbetem, nebo dokonce jen z polovičky nesen vzhůru. Ve výstavním kruhu přitom působí westie, který nese ocas malinko zahnutý nad hřbetem a špička směřuje směrem k hlavě, mnohem typičtěji než pes, který nese ocas jen napůl vysoko. Kromě toho se jeví takovýto pes jako zkušenější. Jako nežádoucí, nebo dokonce chybné je vedle příliš dlouhého, nízko nasazený, na půl žerdi nesený nebo srpovitě zahnutý ocas. Operativní korekce ocasu, jako je kupírování nebo vyrovnávání vedou jako podvodné jednání k diskvalifikaci.
SRST A BARVA : Srsti bílého teriéra a její barvě s přihlédnutím na původní používání a původ plemene patří velký význam. Standard žádá čistě bílou dvojitou srst, skládající se z kožešinové, krátké, husté a měkké spodní vlny a uzavřené deky z drátovitě silných, tvrdých a přitom hladkých nezvlněných chlupů délky asi 5 cm. Tato vlasová strukturu nabízí v ideální formě ochranu před drsným podnebím skotských hor, před zraněním při lovu ostrými trny a ostrými hranami balvanů, ale i před kousnutím bránící se kořisti. I pro westie ve výstavním kruhu jsou tyto předpisy standardu o korektní struktuře chlupů, jejich délce a barvě nadále závazné. Dokonce i když není jednoznačně řečeno, kde všude má krycí srst o délce 5 cm být, neexistují žádné precizní předpisy o určitém způsobu úpravy, je zcela bez diskuse, že všude tam, kde má srst tvořit uzavřenou ochrannou deku, se musí dodržovat požadavky standardu o délce 5 cm. Jen taková krycí srst standardní délky umožní vůbec posoudit, zda srst WHWT je také prosta ve standardu uvedených chyb. K zakrytí nejčastějších chyb, jako je příliš měkký, lokýnkový nebo ne čistě bílý krycí chlup, někteří vystavovatelé jednoduše chlupy ostříhají na krčních partiích a ramenech na 0,5 cm délky. Tímto sestřihem krku a ramen se objeví potom hlava s kudrnatým krkem ke zbytku těla psa zcela neproporcionálně, podobna jablku na špejli. Zkušení rozhodčí právem poukázali na to, že potrefení střihači se takto pokoušejí zabít dvě mouchy jednou ranou. Krk se přitom jeví jako delší a kvalita chlupů obalená křídou a ztužená sprejem, se již dá stěží určit. Kdo znemožní rozhodčímu posoudit tak důležité ukazatele standardu jako je kvalita srsti, musí při posuzování svého psa s úměrnými sankcemi. Barva srsti má být čistě bílá, přičemž přirozená čistá bělost se spíše podobá světlé slonovině. Je přirozené, že zvláště tvrdá vrchní srst občas vykazuje trochu tmavší místa. To ovšem nesmíme brát tak tragicky, přinejmenším chlupy tohoto druhu jsou lépe ceněny, než čistě bílé ale měkké chlupy. Žluté nebo nahnědlé chlupy a pruhy na hřbetě jsou těžkou chybou standardu, zrovna jako hedvábné nebo vatovité, které se často vykazují lokýnkami. Chybějící nebo slabá podsada a "otevřená", to znamená ne těsně na tělo přiléhající, nýbrž více či méně odstávající srst, jsou rovněž častými chybami, které se někteří vystavovatelé snaží zakrýt kašírováním. Ve výstavním kruhu není bohužel možné rozeznat, zda takováto chyba pochází z neodborného sestřihu nebo je vrozená. Přitom to není opravdu žádná věda, šlechtit psi s čistě bílou srstí a absolutně korektní vlasovou strukturou a i správná úprava se dá naučit.
PIGMENT : Protože u čistě bílých psích plemen se nedostatek pigmentu často spojuje s hluchotou a slepotou, měly by být různé standardní body týkající se pigmentu pojednány společně. V ideálním případě jsou u bílého teriéra čenich, pysky, okraje víček, patro, polštářky a drápky černé a kůže na břiše a vnitřky uší mají černý nádech. Od dobře pigmentovaného westie se očekává, že jeho čenich a okraje víček jsou bezchybně černé. Těsně přiléhající pysky a polštářky mají být pokud možno černé a nebo přinejmenším tmavě antracitové barvy, přičemž malé růžově zbarvené puntíky jsou snesitelné. Patro by mělo být znatelně potažené převážně černými až antracitovými pigmentovými fleky, zatímco u pigmentu na drápech, břiše a vnitřku uší s dobrým svědomím můžeme něco slevit. Kdo ovšem z jasných slabostí pigmentu nevyvodí důsledky při chovu, jedná nanejvýš nezodpovědně.
HISTORIE

V dějinách psů není west highland white terier příliš starým plemenem a jeho původ sahá do počátku minulého století. Většina psů ze skupiny teriérů, pochází z britských ostrovů. Pocházejí ze stejných předků a v polovině 19.století byli rozděleni do dvou základních kategorií. První představují krátkonozí drsnosrstí psi ze Skotska, druhou psi s delšími končetinami a jemnější srstí z Anglie. Počátky chovu můžeme hledat u rodiny Malcolmů z Poltallochu v Argyllshiru, jež chovala několik malých bílých psíků. Tato rodina je cvičila na práci stejně jako ostatní chovatelé. Písemné prameny uvádějí, že Malcolmovi začali dávat přednost bílým teriérům před rezavými po nehodě na lovu, kdy se lovci spletli a místo lišky zastřelili psa. Od té doby chovali jedině bílé nebo krémové teriéry. Bylo to v době, kdy někteří chovatelé bílá štěňata utráceli, protože se domnívali, že bílí psi nejsou tak odolní a ostří jako barevní. Malcolmovi však nabyli přesvědčení, že bílí psi nemají o nic méně odvahy a temperamentu, dokázali, že bílý teriér je stejně schopný jako všichni ostatní. V polovině minulého století se na Skotské vrchovině objevili další druhy bílých teriérů, ale plukovník Malcolm nedopustil, aby se s jeho bílými teriéry křížili a tak se stal se svými poltalloškými teriéry skutečným otcem plemene, které nazval west highland white terier.
Tohoto psa popsal poprvé kapitán Mackie v roce 1891. V roce 1907 byl vyšlechtěn první šampion chovu ve Skotsku a v témže roce na Cruftově výstavě byla poprvé vytvořena třída pro west highland white teriery. Byl založen první klub west highland white teriera a plemeno se začalo rychle rozrůstat. Před první světovou válkou bylo zaregistrováno 3947 westíků, z nichž 27 se stalo šampiony. Význačnými představiteli plemene byli Holland Buckley a jeho dcera z chovatelské stanice Scotia a odchov B.Lucasové z chovatelské stanice Highclere a Cyril Paceyové z Wolvey. V období první světové války byly chovy značně zredukovány a až po roce 1919, kdy byl chov psů opět povolen, bylo v chovu opět pokračováno. Paní Paceyová navázala na svůj předválečný chovatelský program a v roce 1963 nesla celá čtvrtina šampionů jméno Wolvey. V letech mezi válkami bylo v Anglii odchováno mnoho vynikajících psů a i v této době se začali poprvé profesionálně předvádět na výstavách.
V našich zemích se chov west highland white teriéra plně rozvinul až po roce 1989, kdy se otevřely hranice a tím i nové možnosti chovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nikoŁ @ &Đ& nikoŁ @ &Đ& | 20. března 2008 v 13:53 | Reagovat

West Highland White teriér je velmi temperamentní, rychlý, svérázný, veselý, přátelský, ostražitý, bystrý, hledající zábavu, vytrvalý a učenlivý. Ale také notně tvrdohlavý a samostatný psík, který miluje děti.

Chov westíka začal nešťastnou náhodou, kdy podplukovník Malcolm zastřelil na lovu svého nejlepšího psa, protože si ho spletl s liškou. Klan Malcolmů vybíral bílá štěňata kernteriérů a postupem času vyšlechtil čistě bílé plemeno, které bylo pojmenováno podle svého vzhledu a místě vyšlechtění: skotských vysokohorských vřesovištích (West Highland) a bílé barvě (white). Plemeno bylo uznáno v roce 1905 a používalo se k lovu menších savců.

2 kikinka kikinka | E-mail | Web | 4. července 2008 v 12:40 | Reagovat

jojo westíka mám doma.je to fenka a jmenuje se Sára

3 Mona16 Mona16 | Web | 6. července 2008 v 13:36 | Reagovat

Já taky mám fenku westíka a jmenuje se jessy

4 kamila kamila | E-mail | Web | 25. července 2008 v 15:47 | Reagovat

příjmáme záznamy na štěňátka s PP,nové dlouho očekávané spojení krásných výstavních rodičů, jen vážným zájemcům.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama