Leden 2007

Rekordy savců-část I.(tělesné rozměry)

29. ledna 2007 v 10:46 | Bednišška |  REKORDY ZVÍŘAT
NEJDELŠÍ SKOKY-Puma i levhart údajně dokážou vyskočit na strom i do výšky 5,5 metru.Pronásledovaný klokan přeskočil hromadu dřeva dlouhou 3 metry
NEJVĚTŠÍ SUCHOZEMSKÝ SAVEC-Je slon africký.Nejmohutnější známý jedinec byl v kohoutku 3,8 metru vysoký a od konce chobotu až do konce ocasu měřil 10 metrů.Jeho hmotnost dosáhla 10,8 tuny
NEJMENŠÍ SAVEC-Délka těla s ocasem kolísá u bělozubky nejmenší mezi 6 a 7 cm(ocas je přitom dlouhý asi 2,5 cm)Zvířátko váží 1,5-2,5 gramu
NEJPOČETNĚJŠÍ VRH-Samička bodlina bezocasého z Madagaskaru může v jednom vrhu porodi

Rekordy ryb

29. ledna 2007 v 10:45 | Bednišška |  REKORDY ZVÍŘAT
NEJDELŠÍ PUTOVÁNÍ-Úhoř říční překoná vzdálenost 7500km z Baltského moře do Sargasového moře,kde se tře.
NEJVĚTŠÍ HEJNO-Největší počet sleďů v jednom hejnu byl odhadnut na 3miliardy.
NEJVĚTŠÍ KRAB-Největší krab japonský měl rozpětí klepet 3.7metru.
NEJJEDOVATĚJŠÍ MOŘSKÝ ŽIVOČICH-Australská medúza čtyřhranka zabije člověka během 30 sekund až 15 minut.Jed japonského čtverzubce je 200 000krát silnější,než je kurare,smrtelný jed,který se získává z rostlin a který se používá k výrobě šípů.
NEJVĚTŠÍ PARYBA-Největší žralok velrybí byl 18metrů dlouhý a jeho váhu odhadli na 4tuny.
NEJDELŠÍ ČERV-V Severním moři byla jednou chicena pásmovka veliká,která měřila 55metrů(o hodně víc než plejtvák obrovský)
NEJVĚTŠÍ ZUŘIVEC-Hejno tuňáků nekdy chytne takový záchvat žravosti že vtrhnou do hejna ryb a roztrhají ho na kusy kterýchz je desetkrát více než dokáží spotřebovat.
NEJRYCHLEJŠÍ RYBA-Je skoro neuvěřitelné že plachetník(druh mečouna)dokáže ve vodě vyvinout větší rychlost než gepard na souši.Plachetníkovi naměřili rychlost 109 km/h,zatímco gepardovi jen 101km/h.Vynikajícimi mořskými sprintery jsou také mečou makaira (92km/h) a makrela vahu (77km/h).
NEJVĚTŠÍ POČET JIKER-Přeborníkem v kladení jiker je měsíčník svítivý který klade 300miliónů jiker.
NEJMENŠÍ RYBA-Dospělý hlaváč Eviota zonura od Marshallových ostrovů je pouze 16 milimetrů dlouhý.Jen o něco delší je rybka Shindleira praematurus,najlehčí ryba na světě,která váží jen 2 miligramy.Tisíc dospělých rybek by vážilo 2 gramy!
NEJVĚTŠÍ MEDŮZA-Podle zaznamenaných údajů měl zvon největší medůzy talířovky průměr 2,3 metru a ramena měřila 36,5 metru

Chov křečka džungarského

29. ledna 2007 v 10:44 | Bednišška |  CHOV ZVÍŘAT
Džungarský křeček
Křeček džungarský (Phodopus sungorus)
Je nejvýše 9 cm dlouhý, má šedou srst s černým podélným pruhem na hřbetě ("úhoří pruh"). Vypadá jako malý medvídek, jeho ocásek a nohy jsou krátké, většinou schované pod tělem. Běžící křeček se valí po zemi jako myška na klíček. V letní srsti je džungar šedý s úhořím pruhem a šedivou hranicí mezi tmavší svrchní stranou a bílým bříškem. V zimní srsti je světlejší, v chladu chovaná zvířata mají až na nepatrné zbytky šedé srst sněhobílou. Pokud je tento křeček chován doma při pokojové teplotě, zůstává jeho letní srst i v zimě.
Křeček džungarský obývá stepi a tundry jižní a střední Sibiře. Neupadá do zimního spánku, takže jeho bílé zimní zbarvení je pro něj ochranou před nepřáteli.
vedecké jméno:
Phodopus sungorus
velikost:
  • délka tela je 10 až 12 cm
  • délka ocasu je 1 cm
vzhled:
  • šedohnedá maska, ostatní telo a uši tmave hnedé až cerné, úhorovité pruhy, bricho a koncetiny bílé, tvar tela podobný krecku zlatému
dosažitelný vek:
  • asi 2 roky
zpusob života:
  • samotár aktivní vecer a v noci
rozšírení:
  • stepi v severní, strední a východní Asii
hmotnost:
  • 35 až 50 g
· zdravá samice privádí na svet mládata 3x i 4x rocne
· v drsných podmínkách mení zbarvení podle rocní doby: letní srst je tmavá, prechodné zbarvení
· skvrnité a zimní srst je svetlá
· neupadá do zimního spánku
Převod let

křeček (cca 2 roky)

člověk (cca 70 let)

0,5

17,5

1

35

1,5

52,5

2

70

  • Klec by měla být alespoň 60cm dlouhá, 30cm hluboká a 40cm vysoká.
  • Mříže klece by měly mít mezi sebou mezery přibližně 12mm.
  • Keramická jídelní miska, pítko nebo miska na vodu a lízací sůl jsou nezbytné.
  • klec by měla být umístěna na klidném, trochu vyvýšeném místě, nepříliš chladném ani tmavém.
  • Jakožto původní obyvatel pouští a stepí je křeček zvyklí na poněkud omezený jídelníček.
  • Křeček je všežravec přijímá jak živočišnou, tak rostlinou potravu, ale rostliná složka převládá.
  • Čerstvá pitná voda mu musí být neustále k dispozici.
  • Podávej křečkovy krmení ráno a večer.
  • Křečci si dělají velké zásoby krmiva, ale pouze malou část ho okamžitě spotřebují.
  • Čokoláda a jiné lechce rozpustné slatkosti vedou k ucpání a zanícení lícních toreb.
  • Alespoň jednou týdně je nutné klec vyčistit teplou vodou a vyměnit podestýlku.
  • Dvakrát týdně zkontruluj křečkovy políšek kvůli skaženému krmivu.
  • Dopřej křečkovi čas, aby si u tebe zvykl
co budete potřebovat:
  • bednička na hnízdo
  • cvičební kolo
  • piliny
  • misky na jídlo
  • napájecí láhev
  • potravu
  • malou větev nebo kus
    tvrdého dřeva na hryzání
  • a samořejmně akvárium nebo klec
Bydlení:
Akvária
Výhodou akvária je pořádek v okolí, také je možné v něm udělat "podzemní" chodby a bludiště a nasimulovat tak křečkům přirozené prostředí. To ovšem záleží na přístupu chovatele.
Klece
Celkově spíše doporučuji klece než akvária, umožňují křečkům šplhat a tím jim zpestřují život. Klece by však neměli být příliš vysoké, aby mrňousové nepadali z moc velké výšky. Výhodou klece je dobrá ventilace vzduchu, je možné využít celý prostor k různým prolejzačkám apod.
Potrava:
Nevím jaké jsou zkušenosti ostatních chovatelů, ale křeček jako klasický všežravec sežere snad všechno. No ale jinak by měli jíst jakákoliv semena a zrna - obilniny,kukuřice,slunečnicová semínka, hrášek apod.
Tvrdé pečivo - rohlík i chleba, piškoty, sušenky
zelenina - mrkev, okurka (ne nakládačka ve sladkokyselém nálevu), rajče aj.
ovoce - jablko, hruška, jahoda
Koupě křečka:
Obchod s domácími zvířaty má většinou na skladě mnoho křečků a měli byste si dát na čas, než si vyberete toho, který se vám nejvíc líbí.
Jak starý by měl křeček být?
Je nejlepší si křečka koupit, když je mu mezi čtyřmi a sedmi týdny, protože mladí křečci se snadněji ochočí.
Záleží na tom, jakého je křeček pohlaví?
Samci i samičky křečků jsou stejně milí a stejně snadno se ochočují. Ale nezapomeňte, že nikdy nemůžete mít v jedné kleci dva křečky stejného pohlaví, protože by se prali.
Jak se pozná, že je křeček zdravý?
Tělo by mělo mít hladké a dobře zaoblené, nikoli vyhublé. Kožíšek by měl mít čistý, především na břiše, a neměl by mít žádná holá, olysalá místa. Uši by měl mít uvnitř čisté, a je-li mladý, také zvenčí osrstěné. Oči by měl mít jasné a čisté jako korálky, nemělo by mu z nich nic téci. Neměl by mít žádné vřídky a pupínky na uších, nose, tlapkách nebo břiše.
Zvuková řeč
Jak se křeček projevujeCo to znamená
PrskáníVýstražný zvukpřerd soubojemnebo při předehře k páření.
VřískáníObrana a velký strach při ohrožení nepřítelem.
Cvakání zubyAgrese, vážné varování nepřítele.
KvičeníAgrese, průvodní zvuk při menších potyčkách.
Vrčení, bručeníAgrese, zvuk samečka po páření.
PípáníVyjádření opuštěnosti u mláďat.

Řeč těla

Co křeček děláCo to znamená
Plazí se po zemiNejistota v neznámém prostředí
Nafukuje lícní torbyHrozba
Vydatně a s požitkem se čistíPohoda, vnitřní klid
ZíváPohoda, klid
Zvedá obě přední tlapkyObraný postoj samečka, který je napaden samičkou
Skáče ve vzduchRozpustilý, dobře naladěný
PanáčkujeDává pozor nebo se připravuje k agresi
Uši směřují do zaduÚnava, nejistota, strach, špatná nálada, agrese, zkoumavá pozornost
Nehybně leží na zádechObrana, strach
Chodí se ztuhle napjatýma zadníma nohama a ocáskem vytrčeným nahoruStrach, podřízení mladších křečků, které uklidní starší nebo silnější
Protahuje sePohoda, klid
Bezprostředně a vytrvale se čistíÚlek
Sklopené ušiPozornost
Cuká sebouÚlek

Chov želvy nádherné

29. ledna 2007 v 10:43 | Bednišška |  CHOV ZVÍŘAT
Kliknutím obrázek zavřete

ŽELVA NÁDHERNÁ

Želvy nádherné jsou sladkovodní želvy.Žijí v Americe v řekách . Rády se vyhřívají na kame nech, spadlých kládách, nebo na pevnině.

PŘÍPRAVY NA PĚSTOVÁNÍ

Želvy pěstujeme ve skleněném akvárku . Nádrž musí být velká, počítejte s tím, že želvy vyrostou do 30 cm. Když se je rozhodnete pěstovat, musíte jim udělat ostrůvek z kamene nebo větve velký tak, aby se na něj vešly všechny želvy a měly na něj volný přístup.Musíte mít žárovku nebo lampičku, aby se želvy mohly vyhřívat. Je třeba svítit 3-5 hodin denně . Je dobré mít v akváriu topení ( na obrázku ), aby se želvám mohla vyhřívat voda . Také je dobré koupit v obchodě želvu z vápníku a kapat do vody SERA AQUTAN . Teploty vody : JARO a PODZIM 22 °C , LÉTO 25 °C , ZIMA 19 °C .

NÁKUP ŽELV

Jestliže můžete těmto podmínkám vyhovět, pak můžete jít nakupovat.(jedna želva stojí do 200 Kč). Dobré je koupit minimálně 2 želvy. Dejte pozor, aby želvy byly čilé a když je převrátíte, budou se snažit převrátit a musí mít čisté oči.Na nákup si vezměte krabičku s ubrouskem.

PRVNÍ ROK

Doma je dejte do vody teplé 27 stupňů. Tuto teplotu udržujte zhruba 2 měsíce, potom postupně ubírejte až do dané teploty.Každý 4. den vyčerpejte vodu (vhodné je čerpátko na obrázku)a jednou za půl roku jim umyjte celé akvárko. Postup: vyčerpejte vodu, vezměte čistič skla a na každou stranu trochu stříkněte a rozetřete hadříkem, nakonec všechno přetřete čistým hadříkem s vlažnou vodou. Nakonec umyjte kámen.

VHODNÝ JÍDELNÍČEK

Kdyby mladé želvy první týden nechtěly jíst , tak si z toho nic nemusíte dělat. Vhodná potrava v létě jsou třeba sarančata nebo malé rybky , v zimě mouční červi ( nehodí se jako hlavní potrava), zophombasové (na obrázku) ( červi podobní moučným červům, akorát dorůstají do 5 centimetrů ) a granule .Mladé želvy by měly sníst 5-12 sarančat. Občas se může stát, že želvy nebudou přijímat potravu.Ve třech letech želvy nekrmte každý 4. den. FOTKA

VENKOVNÍ RYBNÍČEK

Je dobré želvám vykopat venkovní rybníček , abyste měli kam dávat želvy přes léto . Kolem rybníčka udělejte vysoký plot, který musí též být i pod zemí , aby želvy nemohly přelézt nebo se podhrabat.V rybníčku je třeba udělat velký ostrůvek.Taky, když jsou v něm menší želvy, musí být chráněný před zvířaty jako jsou racci , kočky nebo užovky. Proto musí být u krajů hodně hluboký, nad ostrůvkem musíte udělat pletivo a musíte dbát na to aby byl rybníček plný.Jestliže bude rybníček u plotu, tak musíte zajistit, aby nemohl nikdo házet kameny (vhodné je kolem rybníčku zasadit vrbové proutí).

SAMEČEK A SAMIČKA

Sameček od samičky se dá rozeznat dvěma způsoby . Už v mládí se dá poznat podle ocasu . Samička má ocas do špičky a sameček má na konci ocasu bambulku . Ve třech letech se po- znají podle drápů . Samec má drápy dlouhé a samička krátké . Dva samci v nádrži budou mezi sebou mít ne příliš prudké potyčky .

PÁŘENÍ

Želvy nádherné se páří v 10 letech . Páření začíná tím, že samec přijde k samici a očmuchá ji nejprve zepředu a potom zezadu, nakonec si na samičku vyleze . Jestliže chcete, aby se želvy spářily, musíte jim udělat pařeniště . Jakmile uvidíte, že se želvy spářily, ihned jim udělejte souš na nakladení vajec ( třeba vemte nádobu naplněnou pískem a zavěste ji tak, aby se na ni želvy mohly dostat ). Může se stát, že samička touto pevninou pohrdne a naklade vajíčka do vody . V tom případě je rychle vyberte a dejte je do teplého prostředí . Také můžete ovlivnit, jestli chcete mít víc samečků nebo samiček . Když více samečků, musí být teplota prostředí pod 28 stupňů , když více samiček, musí být teplota prostředí nad 29 stupňů .

NEMOCNÁ ŽELVA

Může se stát, že želva onemocní . Příznaky nemocí jsou zakalené oči nebo bude želva plavat nakřivo . Jakmile zpozorujete projevy nemoci, ihned nemocnou želvu oddělte od ostatních a dejte ji do vody teplé 27 °C . Když se želvám začne loupat krunýř, znamená to, že želva má nedostatek vápníku . V tom případě musíte mít v akvárku již zmíněnou želvu z vápníku .

NĚCO O ŽELVÁCH

Krunýř želv se skládá ze dvou částí , horní část je karapax a dolní je plastron . Vodní želvy jsou převážně masožravci . Protože se nemohou pohybovat příliš rychle, aby potravu honily, loví převážně ze zálohy tím způsobem, že počkají u dna, než k nim připluje nějaká neopatrná ryba . Mořské želvy mohou plavat rychlostí až 30 km/hod. Některé druhy karet, aby mohly klást vejce, poplavou i 4000 km . Želva vejce naklade do vykopané jámy a pak jámu zahrabe a odejde si zpátky do vody . Za několik týdnů se vylíhnou želvičky a utíkají do vody, protože na souši jim hrozí spousta nebezpečí . Jedna samice může za rok mít i více snůšek . Kareta obrovská má 6-7 snůšek a jedna snůška má přes 100 vajec .

Chov korely

29. ledna 2007 v 10:42 | Bednišška |  CHOV ZVÍŘAT
Vzhled
Existuje spousta druhů zbarvení korel, mnohá jsou však "čerstvá". Můžete vidět zbarvení od lutino po stříbřitou, šedou a skořicovou až do sněžně bílé. Samozřejmě i křížení těchto variací udělalo své a vznikla například korela perlová.
Pod pojmem korela si každý člověk představí ptáčka s chocholkou, ta je pro ně zcela charakteristická. Ptáci ji zdvihají pokaždé, když se cítí vzrušené, v nebezpečí a nebo když na sebe chtějí upoutat pozornost. U korel chocholatých je občas možné rozpoznat podle obličeje pohlaví. Samci mívají sytější barvu a samice mají na ocase vlnkování. Korely rodu Lutino jdou rozeznat pouze podle ocasu, protože zažloutlé zbarvení na jejich obličeji se u každého ptáka liší, stejně tak se mění i jejich peří na celém těle.
korela chocholatá


Charakteristika
Mladí ptáci se vyznačují tím, že vypadají jako samice. To samozřejmě ještě ztěžuje rozpoznání pohlaví, protože znaky se mohou stát matoucími. Mláďata se líhnou přibližně po 16 až 18 dnech a vylétají zhruba za měsíc (u druhu Lutino je to něco kolem dvacátého dne.). Průměrná délka jejich života je kolem 18i let, jejich průměrná délka je asi 32 centimetrů, u samic méně. Korely se vyznačují dosti pronikavým křikem.

Potrava Ta se nijak zvlášť neliší od normální stravy papoušků domácích. To znamená: Slunečnice a drobnější zrní, mnoho zeleniny a ovoce.

Obydlí a hnízdění
V chovu korel není velký problém. Mláďata bychom měly odstavit hned, jakmile jsou schopna samostaného krmení. Páry by měli hnízdit jednotlivě. Nedělá dobrotu, když se v jedné voliéře sejde několik samic najednou. V chladných měsících rozhodně není vhodné mláďata vychovávat. Kdyby jste však tomu nezabránili, nezapomeňte budky řádně zateplit.

Chov činčily

29. ledna 2007 v 10:42 | Bednišška |  CHOV ZVÍŘAT
Činčila se při dobré péči může dožít 18 až 22 let. Průměrný věk se pohybuje však mezi 10. až 15. rokem. Jste připraveni se o zvíře starat tak dlouho?
Pořízení i chov činčily jsou poměrně nákladné. Potřebujete např. velkou klec.
Činčily jsou aktivní za šera a v noci. Běhěm dne je musíte uchránit zvýšenému hluku a prudkým pohybům.
Pomyslete na to, že v noci nebudete ušetřeni šramotu, který činčila hlodáním, poskakováním a harašením způsobuje.
Činčila není tak učenlivá jako pes, kterého lze vychovávat.
Chovat činčilu mohou i zaměstnaní svobodní nebo manželské páry. Přes den nebude rušena a večer, když se budete vracet domů, se bude právě probouzet k aktivitě.
Činčily nejsou tak krotké a přítulné jako třeba morčata. Mají své přirozené potřeby, které musí chovatel respektovat.
Činčila není klasické zvíře k mazlení;je značně temperamentní. Proto není jako domácí zvíře vhodná pro menší děti. Teprve děti od 13 let jsou schopny najít správný přístup k činčilám.
Pokud chcete chovat činčilu, budete se muset zříci jiných domácích zvířat, jako třeba psa, kočky, ptáků nebo hlodavců.
Před koupí se ujistěte, zda nemá nikdo v rodině alergii na zvířecí srst.
Hebounká činčila je čiperný večerní společník, k životu se probouzí kolem 19.hodiny a je čilá do ranních hodin, takže do ložnice si její klec umístí jen naprostý nespavec. Měla by ji mít raději na klidném místě, neb přes den odpočívá, rychle si však zvykne na zvuky domácnosti a nevnímá je. Má dosti vyvinuté likvidační schopnosti. Proto je pobíhání po bytě bez dozoru nebezpečné i pro ni kromě knih, tapet a nábytku ráda hlodá i kabely a bytové rostliny. Činčila má ráda pravidelný režim. Po probuzení se rozkošnicky protáhne a jde se vykoupat. Jelikož nesnáší vodu, provádí očistu ve speciálním jemném písku v nádobě tak velké, aby v ní mohla "válet sudy" což miluje. Po koupeli se hlásí o slovo žaludek. Do kovové či keramické misky(aby ji nerozkousala) dáme lisované krmivo a trochu směsi pro činčily, občas i pamlsek. Největší radost ji udělá hrozinka, miluje i sušená jablka, oříšky a tvrdý chléb. Ale nepřehánět, ať nemáte místo čiperky línou kouli. Jídelníček lze občas zpestřit něčím zeleným (pampeliškovým listem) či kouskem ovoce. Nesmí chybět čerstvé seno (důležité pro trávení) a denně čerstvá voda v napáječce. Po jídle je na řadě tělocvik, alespon hodinka volného pohybu denně udělá malému chlupači dobře.
Vedle pohybu potřebuje činčila ke spokojenosti i zábavu. Vyhovuje ji voliéra či speciální klec (100x 80x 50cm) s poličkami na poležení, připadně žebřík a domeček na spaní, dále větev na hlodání (pozor na jedovaté druhy!) a k zábavě borová šiška či rulička z toaletního papíru. Na dno klece dáme podestýlku třeba z jemně mletých kukuřičných vřeten, nikoli piliny, a měníme 1x týdně-činčila jí suchou stravu a málo pije, ovšem malé suché bobky trousí bez zábran všude. Dvě činčily pochopitelně potřebují větší klec, nikdy však nechovejte v jedné kleci dva samce. V dospělosti se nesnesou, což končí rvačkou. Při vyndavání málo ochočené činčily z klece ji uchpte za kořen ocasu a pod bříškem, nikdy ne za kožíšek, jinak vám v ruce zbyde trs chlupů a zvířátko bude v trapu. Činčily jsou společenské, ale soužití s kočkami a ptáky, jež jim lezou po kleci, je velmi stresuje. Klidný pes nebo morče jim nevadí. Činčila je zkrátka milý neškodný společník, nechá se pošimrat na zadečku i na bříšku, na oplátku vás očichá a v důvěrné chvilce vás bude jemně okusovat a pečovat tak o vaši "srst".
Pozor na vodu a slunce!
Činčila se může dožít 18 až 22 let. Pro svůj temperament není vhodná k mazlení, tj. ani pro příliš malé děti. Činčila není náchylná k nemocem, sledujte však, zda má neporušenou srst, jasné, široce otevřené oči bez výtoku, okolí nozder a tlamičky bez známek zánětu, zuby žluté, trus suchý, válečkovitý. Pokud málo žere a sliní, může mít přerostlé stoličky. Činčilu nekoupeme, občas ji lze kartáčovat kartáčem z jemných drátků. Pro obrušování zoubků je nutný speciální kámen, dřevěné poličky a větve. Klec nesmí být na prudkém slunci či v průvanu. Převážejte ji ve větratelné přepravce a chraňte před sluncem!
STRAVA
Ve své jihoamerické vlasti se činčily živí stepní trávou, plody, listy a kůrou menších keřů. Kromě toho jom slouží jako potrava určité druhy kaktusů, jejich kořeny, kmeny, listy a dužnaté, na vodu bohaté vnitřky. Obzvláště oblíbené jsou chutné guillivy, plody rostliny quisto, kaktusu, který je v činčilami obývaných oblastech velmi rozšířen. Jejich kmeny, které trčí jako prsty k nebi, jsou hustě pokryty trny a mohou dosahovat výšky 4 až 5 m. Uvnitř má tento kaktus dřevnaté provazce, ketré udržují jeho správný tvar.Jeho plody, když uzrají, padají na zem. Často se ale činčily nemohou těchto svých pochoutek dočkat. Od kořenů tedy kaktus nahlodají, dostanou se do jeho vnitřního dřevnatého cévního systému, vyšplhají se nahoru a tam v různých výškách prohlodají stonkem a těmito okénky se dostanou k oblíbeným plodům. V blízkosti kolonií činčil se nachází mnoho kaktusů, které jsou tímto způsobem proděravělé. Svou potřebu tekutin uspokojují činčily ranní rosou z trávy a vodou, která je obsažena v potravě. Střeva činčil jsou přizpůsobena chudé potravě jejich vlasti. V zajetí může činčila zůstat trvale zdravá jen tehdy, dostává-li - prostřednictvým sena a lisovaného krmiva - dostatek nestravitelných vláknin. Bohužel si činčily snadno zvyknou vyměnit zdravou a potřebnou potravu za pamlsky. Sušené ovoce - jablka, hrušky, švestky, stejně tak rozinky, jsou mnohem vhodnější než sladkosti, koláče a sušenky. Tyto pochoutky mají velmi málo nestravitelných vláknin. Mohou být činčilám podávány jen ve velmi malém množství, jinak jsou škodlivé. Ústupný a nedisciplinovaný majitel snadno svým chováním ohrozí život činčily.
Obrazek 3 Obrazek 4

Blboun nejapný

29. ledna 2007 v 10:41 | Bednišška |  VYHYNULÁ ZVÍŘATA

Blboun nejapný

SPRÁVNĚ

Dronte mauricijský

LATINSKY

Didius Ineptus

Dodo své jméno získal z portugalského slova doudo (idiot). Žil na ostrově Mauricius v Indickém oceáně. Několik příbuzných druhů žilo na dalších ostrovech. V okolo roku 1650 se na ostrově objevili první Evropané. Velcí nemotorní ptáci byli důvěřiví a proto se lidí nebáli a dali se snadno chytit. Toho lidé využili a začali dronty lovit po stovkách. V roce 1680 se jeho počet dostal pod sto kusů. Poslední dodo byl spatřen roku 1681. Český výraz blboun nejapný získal kvůli neschopnosti se bránit.
Přestože je blboun nejapný alias dronte mauricijský již více než tři sta let vyhuben, na jeho rodném ostrově se s ním můžeme setkat na každém kroku. Mauricius dnes totiž žije hlavně z turistů, kterým je záhadami opředený opeřenec očividně sympatický. Podle přírodovědců neuměl původní dodo ani létat, ve svém druhém životě ale dokáže dokonce zručně vytahovat návštěvníkům ostrova peníze z kapes. Všichni prodavači suvenýrů ho nabízejí dřevěného, plyšového, vytištěného na tričku či kšiltovce a v mnoha dalších více či méně vkusných variantách. Blbouna najdeme dokonce i jako heraldické zvíře na mauricijském státním znaku. Ti, kteří se nespokojí s nápodobou, mohou v přírodovědném muzeu v mauricijské metropoli Port Louis na vlastní oči spatřit údajně jedinou kompletní dochovanou kostru dodona, kterou na ostrově nalezl v roce 1890 britský přírodovědec Charles Clark.
Podle ní vznikla rekonstrukce, z které je dost patrné, že pták nezískal své jméno omylem. K blbounovi nejapnému se hlásí i zbývající maskarénské ostrovy, přestože zde žili pouze jeho trochu menší příbuzní (které ale potkal zhruba ve stejné době podobně neblahý osud). Návštěvník ostrova Réunion je trochu zmaten všudypřítomnými kresbami blbouna s nesrozumitelným kreolským nápisem: le dodo le lš. Domorodci mu ale brzy vysvětlí, že za věcí nemá hledat projev nějaké bizarní sekty uctívačů vyhubeného opeřence, ale mnohem prozaičtější záležitost: místnímu pivu, které se oficiálně jmenuje Bourbon, kvůli vyobrazení na etiketě totiž nikdo neřekne jinak než dodo, a nápis prostě znamená "tady máme pivo". A dokonce není ani tak špatné.

Pták dodo asi patřil mezi holuby

Vyhynulý opeřenec nazývaný blboun nejapný mátl zoology stovky let, vědci proto vzali na pomoc genetiku. Zoologové si lámou hlavu, kam tohoto zvláštního tvora zařadit. Někdejší obyvatel ostrova Mauricius v Indickém oceánu se koncem 17. století navždy odebral do říše mýtů a zanechal zoology v nejistotě, kam jej zařadit. Britští vědci se pokusili vyřešit hádanku původu tohoto opeřence pomocí genetických analýz. Vyšlo jim, že patří mezi holuby - do řádu Columbiformes, holubovití. Testy DNA ukázaly, že nejbližším žijícím příbuzným tohoto vyhynulého ptáka je holub. Vyskytuje se na Nikobarech, ostrovech ležících severozápadně od Sumatry. Tým vědců přišel na to, že se dodo oddělil od holuba nikobarského před 42,6 milionu let. Jak se ale "blboun nejapný" dostal až na Mauricius? Vzdálenost mezi Nikobary a souostrovím Maskarény, do nějž Mauricius patří, je asi 5000 km. Maskarénský hřbet se v dávné minulosti nacházel nad hladinou moře, stejně jako hřbety okolní. Kontinenty vypadaly jinak než dnes, například Indie se zvolna sunula od Antarktidy na sever k Asii. Vynořené ostrovy suché země patrně usnadňovaly ptákům šíření. Právě tehdy se mohli dostat do oblasti Maskarén. Zajímavé je, že v době, kdy putovali z Asie na Maskarény, ještě neexistoval ani Mauricius . Je možné, že dodo uměl v dávné minulosti létat a byl tedy schopnen cestovat vzduchem z ostrova na ostrov.

Mamut

29. ledna 2007 v 10:40 | Bednišška |  VYHYNULÁ ZVÍŘATA

Potrava

Mamuti byli výlučně býložraví tvorové. V Anglii paleontologové objevili v nalezených pozůstatcích mamutů obdivuhodně zachovalé žaludky i s obsahem, z něhož bylo možné velmi přesně určit druh potravy - listí a malé větvičky habrů nebo lískových keřů. Mamuti se tedy živili převážně lesními rostlinami. Potravu si otrhávali a podávali dlouhým chobotem do tlamy, kde ji rozmělňovali mezi silnými stoličkami. Zuby mamutů byly úplně stejné jako u dnešních slonů a mamuti je také používali stejným způsobem. Poněkud severněji v tundře, kde půda často zamrzala a byla pokryta většinu roku sněhem, spásali pravděpodobně mamuti jakoukoliv dostupnou vegetaci. Zimní období přežívali zřejmě jen díky svým značným tukovým zásobám.
Rozmnožování
Mamuti se velmi podobali dnešním slonům, takže si můžeme dobře představit, jak u nich mohlo rozmnožování probíhat. Je dosti pravděpodobné, že po značně dlouhé březosti trvající téměř dva roky se narodilo zpravidla jedno mládě. O mláďata zřejmě pečovalo celé stádo až do doby, kdy byla již zcela soběstačná. Stalo se tak zřejmě až ve věku deseti let, kdy zároveň dosáhl mladý mamut pohlavní zralosti. Když se mláděti podařilo dosáhnout dospělého věku, dožíval se pak mamut i více než šedesáti let.

Nepřátelé

Přes značnou velikost, které dosahovali v dospělosti, nebyli mamuti zvířata nebezpečná ani útočná. Velké ohrožení pro ně znamenali pravěcí lidé, kteří je lovili pro obživu. Předpokládá se, že je pravděpodobně chytali do pastí, hlubokých vyhrabaných jam, zakrytých listím a větvemi, a pak je ubíjeli oštěpy a sekerami. Tělo mamuta bylo beze zbytku zužitkováno. Maso a tuk lidé snědli a z kůží si zhotovili ošacení nebo si jimi pokrývali chýše. Zároveň s mamuty žil na stejných územích i tygr šavlozubý. Tato obávaná velká šelma kočkovitá lovila pravděpodobně mláďata mamutů. Mohutnými, 22 centimetrů dlouhými zahnutými tesáky mohla velmi snadno malé mládě usmrtit. Dalším nebezpečím pro malá a dospívající mamutí mláďata byly smečky tehdy žijících vlků. Byli natolik dravé a odvážné, že byly schopny ukrást čerstvě složenou kořist i tygru šavlozubému. Smečky hladových vlků představovaly pro nedospělé mamuty druhé největší nebezepečí hned po lidech.

Tělesné rozměry

  • Výška: 3,5 metrů
  • Délka klů: až 5 metrů
  • Hmotnost: 5000 - 7000 kilogramů

Rozmnožování

  • Pohlavní dospělost: v 10. - 12. roce
  • Doba rozmnožování: neznámá
  • Délka březosti: asi 22 měsíců
  • Počet mláďat: 1

Způsob chování

  • Chování: společenské
  • Potrava: rostliny
  • Délka života: až 60 let

Jiné druhy mamutů

Druh Mamut meridionalis se objevil přibližně před dvěma miliony let v rozlehlých lesních oblastech jižní Evropy a velmi se podobal dnešnímu slonovi indickému. Mamut trogontherii, který obýval stepi střední Evropy, byl pravděpodobně prvním druhem mamuta, u něhož se vyvinula srst, sloužící k jeho ochraně.

Kdy a kde žil

Pozůstatky mamutů byly objeveny na Sibiři, na mnoha místech severní i střední Evropy, ve vytěžených štěrcích ve Velké Británii, v severní Asii a v severní Americe. Mamuti obývající studené stepi žili až do konce poslední doby ledové, která skončila před přibližně deseti tisíci lety.

Appaloosa

28. ledna 2007 v 15:07 KONĚ - HORSES
Appaloosa
Koně s puntíky provázejí lidstvo odpradávna. Setkávame se s nimi již na 20 tisíc let starých malbách v jeskyních Lascaux a Perche-Merle ve Francii, které maloval člověk kromaňonský. V Persii byli koně s tímto zbarvením posvátní stejně tak jako ve staré Číně, kam se dostali jako válečná kořist. První zmínky o puntíkatých koních jsou ze 17. století. Do Severní Ameriky se později dostali se španělskými dobavateli. A právě tam vznikly appaloosy.

Symbol indiánské svobody

Kmen Nez-Percé (z franc. Provrtané nosy, vlatním jménem Numifové) získal svého prvního koně roku 1705 od sousedního kmene Šošonů. Přibližně od tohoto data se začala psát skutečná historie plemene appaloosa. Přestože původním nařízením prezidenta bylo nechat kmen v klidu žít v jeho údolí, všechno nakonec dopadlo jinak. Patnáctého května 1877 dal generál Howard příkaz k přestěhování kmene Nez-Percé během 30 dnů do rezervace. Nespoutaný duch lovců a kočovníků však toto uvěznění odmítl a celý kmen se vydal na pochod ke kanadským hranícím. Strastiplná cesta trvala tři a půl měsíce, Indiáni se dostali až za Skalisté hory. Mužům, ženám, dětem a plně naloženým koním se podařilo ujet neskutečných 1399 mil, tedy 2080km! Náčelník Joseph se domníval, že již překročili vytouženou hranici, a proto dal těsně před ní zastavit. Pátého října 1877 byl však jeho kmen přepaden americkou kavalerií. Po urputném boji následovala porážka a ti, co přežili, byli odvlečeni do rezervací. Protože appaloosy byly symbolem kmene Nez-Percé, vojáci je zčásti postříleli a zčásti rozkradli. Zbyly z nich jen trosky.
Záchrana v hodině dvanácté
Za to, že plemeno nakonec přece jen nezaniklo, můžeme dnes poděkovat několika málo nadšencům. Jmenovitě Claudie Thompsonovi a dr. Francis Hainesovi, kteří 20. prosince 1938 založili Appaloosa Horse klub USA(ApHC( v Kretonu. Jeho úkolem bylo - a dodnes je - shromažďovat záznamy a historická data o původu plemene; zaregistrovat 113 koní z toho dobrá polovina patřila samotnému prezidentovi klubu Claudie Thompsonovi. Dnes je zaregistrováno přes 600 tisíc koní a hlavní sídlo klubu se přestěhovalo do města Moscov v Idahu. Po celém světě vzniklo mnoho regionálních klubů spadajících pod ApHC, v České republice k tomu došlo roku 2001.

Proč jsou jiné?

Od jiných plemen se appaloosy odlišují čtyřmi základními znaky, o nichž ani odborníci přesně nevědí, jak vznikli: skvrnitou kůží okolo očí, nozder a genitálií, úzkým vertikálním pruhem na jednom či více kopytech; jasně viditelným bělmem, čímž oko appaloos podobá lidskému, a typickým zbarvením srsti.Toto zbarvení vyžadovala především tradice boje, kdy každý bojovník měl jiné válečné barvy. Appaloosy byly se svými "maskovacími" barvami připraveny k boji v každém okamžiku. Hřebci, kteří byli správně stavěni měli bílé špičky uší a skvrnu ve tvaru medvědího spáru na boku, byli uctíváni jako svatí a vyhraněni pouze pro válečníky.
Každý kůň s puntíky není appaloosa
Je běžné, že lidé nazývají každého koně, který má skvrnitou srst, appaloosa. Existují však jiná, i když méně známá plemena se skvrnitou srstí, jako například dánský knabstrbber nebo rakouský pinzgauger. Zbarvení s puntíky si zachovalo také plemeno americký pony, které vzniklo zkřížením z appaloos se shetlandskými poníky.

Koně se srdcem a duší

Appaloosy jsou tajemní a magičtí koně. Nez-Peréové byli jediným indiánským kmenem, který koně cíleně choval a také se živil jejich prodejem. Roční hříbata byla rozřazována, méněcenní hřebečci kastrováni a do chovu zařazováni pouze nejlepší klisny a hřebci. Navíc tvrdá selekce ne prérii z nich udělala koně fyzicky nesmírně zdatné, inteligentní a vnímavé - proto chovatelé hovoří na prvním místě a jejich srdci a duši, jsou to "koně pro všechny generace", pro všechna možná odvětví jezdeckého sportu a všechny příležitosti. V USA se stále používají k dostihovému sportu, ale jejich uplatnění je mnohem širší. Jsou to koně vhodní od westernovému ježdění přes drezúru, skákání a military až po distanční jízdy a vozatajský sport. Po celém světě jsou pak oblíbeni jako rekreační koně pro volný čas a turistiku.
Znaky:
Oči: důležitým znakem apaloosy je viditelné bělmo obklopující duhovku.
Kůže: kůže na nose a okolo nozder je nápadně nepravidelně černé a bíle tečkovaná. Podobné zbarvení má i kolem genitálií.
Hříva: hříva je charakteristická krátkostí a řídkostí.
Záď: v USA se appaloosy kříží s quarterem a mnohdy tak získávají sklon k přehnanému osvalení zádě. Evropské appaloosy nic takového nemají.
Ocas: klasický ocas je tenký, krátký a řídký. Nezperséové to považovali za praktický rys, neboť se ocas nezachycoval na ostré trny, hustě rostoucí křoví a podrost.
Kopyto: Kopyta jsou pozoruhodně dobrá tvrdá a často nápadná černými a bílými pruhy. Nezperséové koně nikdy nekovali.
Výška:
147 - 157 cm
Základní barvy srsti
ApHC rozeznává následujících 13 barev, které v kombinaci se skvrnami, prokvetlou srstí a flíčky tvoří tisíce nenapodobitelných kombinací:
Bay (vavřín) - barva těla se mění mezi žlutohnědou přes červenohnědou až ke světlé zlatohnědé. Hříva a ocas musí být vždy černé.
Dark Bay or Brown (tmavý vavřín nebo hnědá) - na tmavohnědém koni je všechna srst hnědá s plochami světlejších tónů, které se mohou nacházet na hlavě, na plecích, na bocích, na spodku břicha, na vnitřních horních partiích nohou nebo horních stehnech. Hříva, ocas a nohy musí být černé.
Black (černá) - barva těla je černá, bez světlých skvrn. Tlama, boky a nohy musí být černé, stejně jako hříva a ocas.
White (bílá) - barva těla je sněhobílá s růžovou nebo světle zbarvenou kůží. Někteří koně Appaloosa mejí bílou barvu těla s mnoha tmavými puntíky na mnoha partiích nebo na celém těle. Pod tmavým puntíkem se nachází tmavá kůže. Tato barva se někdy označuje jako "leopard". Je podobná zbarvení dalmatina, ale pro potřebu registrace se označuje jako "bílá s puntíky". Hříva a ocas musí být bílé.
Buckskin (plavák) - forma plavého zbarvení s kolísáním od žlutohnědé ke zlaté. Tato barva je často srovnávána s barvou kůže jelena. Pro tuto barvu je charakteristická černá hříva, čarný ocas a čarné nohy. Plavák smí mít pruh na hřbetě, ale ne zebrování na nohou, které často u plavých koní vidíme.
Chestnut (kaštanová) - barva těla se mění od zlaté přes odstín mědi až k tmavé barvě jater. Kaštan vykazuje malé plošky černé srsti; tyto "špinavé skvrny" nejsou žádné puntíky a proto nejsou žádnými znaky koně Appaloosa. Světlejší odstín kaštanové smí mít lehčí příměs bílých chlupů v srsti, ale ne v dostatečném počtu, aby to bylo možno označit za prokvetení. Zřídka vidíme kaštanového koně s tak světlou barvou, abychom jej mohli zaměnit s Palomino. Barva hřívy a ocasu se může měnit ve stejných barvách jako tělo až ke světlé a přitom se mohou vyskytovat nějaké černé vlasy. Avšak hříva a ocas nejsou nikdy černé.
Sorrel (ryzák) - je zbarvení velmi podobné barvě chestnut s tím rozdílem, že sorrel má barvu těla všude jednotnou (bez světlejších, či tmavších ploch). Hříva a ocas jsou vždy v barvě srsti.
Dun - barva těla je žlutavá, nebo zlatá a smí směřovat k barvě matné mědi. Tento kůň má vždy na hřbetě úhoří pruh (pokud se nevyskytují bílé znaky) a smí mít zebrové pruhy na nohou a příčné pruhy na zátylku. Hlava a ocas smějí být hnědé, červené nebo žluté nebo směsí těchto barev.
Palomino (žluťák) - bývá popisována jako barva 22 karátového zlata. Jeho barva srsti je běžně zlatožlutá, hříva a ocas jsou vždy světlejší, než barva těla, ale zřídka zcela bílé. Skvrny, vyskytující se na zádi koně nejsou znakem koně Appaloosa.
Gray (šedý) - šedá barva srsti je směsí bílých a černých chlupů, které rostou na černé kůži. Hříva a ocas musí být vždy šedé (směs bílých a černých žíní), nebo černé. Většina šedých koní se rodí jako velmi tmaví nebo černí a mají málo bílých chlupů v srsti. První rozšíření bílých chlupů je možno vidět kolem uší a očí. Později se začne ukazovat více bílých chlupů roztroušených na hřbetě a na zádi. Barva srsti v každém následujícím roce zesvětlá, protože bílé chlupy postupně nahradí chlupy černé. Někdo může občas nesprávně považovat staršího šedáho koně za bílého, jestliže si pečlivě neověří zbývající černé chlupy nebo černou kůži.
Grulla (vyslovované gruh-jah) - tato barva se zčásti označuje jako kouřová, jako holubí nebo myší a nevzniká ze směsi tmavých a bílých chlupů, ale každý chlup je myší barvy. Hříva, ocas a spodek nohou jsou obvykle černé. Koně grulla smějí mít úhoří pruh na hřbetě, příčné pruhy přes kohoutek a zebrování na nohou.
Red Roan (červeně prokvetlá) - prokvetlost vzniká směsí základní barvy s bílými chlupy po celé srsti. Není tam opravdu žádný strakatý chlup. U zbarvení red roan je srst směsí červených a bílých chlupů. Hříva a ocas mají být stejné, jako základní barva zvířete a mohou být smíchány s bílými žíněmi. Proto se mají hříva a ocas koně red roan jevit jako červené.
Blue Roan (černě prokvetlá) - tato barva srsti vzniká z poměrně stejné směsi černých a bílých chlupů. Tmavší oblasti obsahují větší množství černých chlupů a nacházejí se na hlavě a na spodku nohou. Hlava a ocas mají být od čeré do šedé, která vychází ze směsi černých a bílých žíní. Kůň se zbarvením roan může časem vybělovat.
Poloha vzoru srsti:
Aby bylo možno přezkoumat různé vzory srsti, je žádoucí popsat správně, jasně a s dostatečnou přesností speciální anatomické oblasti koně.
Pět rozlišení vzoru užívaných u ApHC:
  1. Blanket over... (deka přes)
    1. Hips (boky)
    2. Loin and Hips (bedra a boky)
    3. Back and Hips (hřbet a boky)
    4. Body and Hips (trup a boky)
  2. Leopard - znamení pokrývají celé tělo. Tmavé puntíky na bílém podkladě.
  3. Snowflake (sněhové vločky) - znamení pokrývají celé tělo. Bílé puntíky na tmavém podkladě.
  4. Roan (prokvetlost) - celé tělo prokvetlé (viz. zbarvení roan).
  5. Frost (mráz) - prokvetlá jenom záď.
Temperament:
Indiáni Nezperséové vyšlechtili koně praktického, otužilého a mnohostranného, vhodného pro válku i lov. Dbali velmi i na vnímavost a ovladatelnost koní. A konečně, appaloosa má téměř neomezenou životnost a vytrvalost.

Modlitba koně

28. ledna 2007 v 15:06 KONĚ - HORSES

Modlitba koně

Nasyť mne, pane, napoj mne a dej mi čistou, prostornou stáj,

když skončena je denní práce.

Mluv se mnou, neboť Tvůj hlas mi nahrazuje otěže.

Budeš-li ke mně laskavý, budu Ti sloužit s radostí

a najdeš místo v mém srdci.

Netrhej otěžemi, prosím, nesahej po biči, jdem-li kupředu.

Dej mi čas, abych pochopil Tvůj záměr.

Nebij mne, když Ti nerozumím.

Neměj mne za nepozorného, když nesplním Tvou vůli - možná,

že sedlo nebo podkovy nejsou v pořádku.

Neuvazuj mne příliš krátce a nestříhej mi ocas,

který je mou jedinou zbraní proti mouchám a komárům.

Až poznáš, že se mé dny krátí, až Ti již nebudu moci sloužit,

můj milovaný pane, nenech mne, prosím,

hladovět a mrznout a neprodávej mne.

Buď tak dobrotivý a připrav mi rychlou, milosrdnou smrt

a Bůh se Ti odmění zde i na věčnosti.



Falabella

28. ledna 2007 v 15:04 KONĚ - HORSES
Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.
Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k "modlení", holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.

Arabský plnokrevník

28. ledna 2007 v 15:04 KONĚ - HORSES

Arabský plnokrevník

Arabský kůň je bezpochyby nejkrásnější ze všech koní, je to také nejstarší a nejčistější ze všech plemen, které bylo starostlivě šlechtěno tisíce let. Arabský kůň se označuje jako "zdroj" všech světových plemen. Díky své genetické čistotě vtiskuje svému potomstvu vlastní silný chlarakter a konstituční tvrdost a ušlechtilost jako zjemňující vliv. Hrál významnou roli při vývoji většiny známých plemen, ale jeho největším přínosem byl podíl na vzniku anglického plnokrevníka. Ačkoliv anglický plnokrevník je větší a rychlejší než arab, přesto nemůže zapřít životnost, zdraví, inteligenci a krásu, kterou zdědil právě po tomto předkovi...
Původ a historie
Podle některých anatomických znaků, a také podle archeologických nálezů, je arab spřízněn s íránskými plemeny i s původním přírodním kaspickým ponym. Na formování plemene se podílely hlavně specifické podmínky teplé pouštní oblasti v nitru Arabského poloostrova, zejména v pahorkatině mezi Medinou a Riádem, dříve označované jako Nadžed. V drsných podmínkách získal arab tvrdost, vytrvalost, odolnost a hlavně skromnost. Je to prakticky jediné čistokrevné plemeno na světě, protože jeho rodokmen je dokumentován od 7. století n. l. a po celou tu dobu byl chov přísně výběrový, bez přikřížení.
Kmeny Beduínů v Arábii mají jen málo psaných záznamů, ale rodokmeny svých koní se učily zpaměti. Jeden z prvních psaných záznamů o arabském koni zachytil arabský historik El Kelbi v r. 786, který načrtl historii a rodokmeny arabů od r. 3000 př. n. l. až ke klisně Baz a hřebci Hoshabovi. Klisnu Baz údajně zajal v Jemenu Bax, Noeho prapravnuk, který byl krotitelem divokých koní. Dílo El Kelbiho je však spíše archeologické než reálné, ale podtrhuje starobylost tohoto plemene. Později emír Abd-el-Kader (1808 - 1883) ve svých dopisech francouzskému generálovi Dumasovi (1803 - 1871) rozdělil historii tohoto plemene do čtyř epoch: od Adama po Ismaela, od Ismaela po Šalamouna, od Šalamouna po Muhammada a od Muhammada dodnes. Zaznamenal také pověst o stvoření koně, půvabnou, ale zcela neodpovídající vývojové teorii: "Když bůh chtěl stvořit koně, řekl jižnímu větru: ´Chci z tebe udělat živou bytost, zhmotni se!´ A vítr se zhmotnil. Ihned se objevil archanděl Gabriel a přinesl plnou hrst prachu, kterou nabídl bohu a ten udělal hnědáka a ryzáka, a přitom řekl: ´Tvé jméno je Kůň. Učinil jsem tě arabem a dal ti červenou barvu mravenců. Zavěsil jsem štěstí do kštice, která visí mezi očima, učinil tě pánem jiných živočichů. Lidé tě budou následovat, kamkoli půjdeš; budeš stejně dobrý k honbě jako k letu; bohatí budou jezdit na tvém hřbetě a štěstěna bude přicházet díky tobě.´ Pak vtiskl koni známku slávy a štěstí, malou bílou známku do středu jeho čela."
Tradiční rozdělení podle Abd-el-Kadera do čtyř etap samozřejmě neodpovídá. První období, tedy před rozdělením židovských a arabských kmenů, není dokumentováno vůbec a je pravděpodobné, že v té nejstarší době v Arábii žádný kůň nežil. K druhému období se dochovaly pouze báje, ale žádné reálné skutečnosti. Nesporně však ve 2. tisíciletí př. n. l., tedy před králem Šalamounem, již koně na Arabském poloostrově žili (Ismael, nevlastní syn Abrahamův a praotec beduínských kmenů, byl možná první osobou, která v Arábii koně užívala). Mohli se sem dostat mnoha cestami, buď z Persie nebo z Mezopotámie, protože v obou těchto oblastech byli již koně známi. Persie, dnešní Irán, patří nesporně k nejstarší oblasti šlechtění koní a Mezopotámie se s koňmi seznámila prostřednictvím mnoha nájezdů kočovných i kulturních národů. Třetí období je již reálné. Šalamoun zcela přehlížel izraelský zákon, který zakazoval chov koní jako modlářství (ještě král David ukořistěné koně zabíjel) a naopak se zasloužil o jeho rozvoj. Měl údajně 1200 koní jezdeckých ve vlastních stájích a přes 40 000 koní pracovních na obchod, když je z Turecka dovážel do Egypta. A že v době Šalamounově byli koně skutečně předmětem intenzivního obchodu, to dokazují obrovské stáje v pevnosti Maggido a četné zprávy o obchodu s bohatými státy na Arabském poloostrově, například se Sábou. Beduínské kmeny na Arabském poloostrově v té době koně znaly a věnovaly jim velkou pozornost.

Popis a charakteristika:

Arabský kůň je ojedinělé plemeno, poznamenané vyhraněným prostředím, v němž se vyvíjelo. Je to kůň výhradně jezdecký, velmi životný, zdravý, inteligentní a učenlivý. Arabští koně jsou vesměs individuality a zejména hřebci mají vyhraněný charakter. Přesto jsou to koně mírumilovní a snadno ovladatelní.
Typickým znakem araba je krátká, ušlechtile utvářená, suchá hlava s výrazně prohnutým profilem a široké, klenuté čelo pokračuje mezi očima štítovitou vyvýšeninou zvanou džiba (jibbah).Hlava se napojuje na krk zvláštním obloukem, zvaným mitbah. To mimo jiné umožňuje velkou pohyblivost hlavy. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, u hřebců má mírný náznak hřebene. Arab se liší od všech ostatních koní krátkým hřbetem, protože má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů. Následkem toho je jeho kříž rovný a ocas vysoko nasazený. Ten se skládá ze 16 obratlů. Pouštní původ tohoto plemene prozrazuje tenká kůže, pod kterou se zřetelně rýsují cévy a šlachy, krátká, jemná srst a hedvábná hříva i ohon. Pohyb po tvrdém kamenitém podkladě přispěl k vývoji štíhlých suchých nohou se skvělými klouby a tvrdými, zdravými kopyty. Vydatný pohyb v horkém suchém vzduchu ovlivnil tvar chřípí a velmi pohyblivých, široce otevřených nozder. Uši jsou velmi pěkně utvářené a oči velké a zářivé, mírně prohnutý "štičí" profil pak výraz koně dotváří. Nejoblíbenější barvou arabů v evropských i amerických chovech je bílá, avšak ve své vlasti byli arabi hnědáci, ryzáci i vraníci. Arab je poměrně malé plemeno, povolená výška je od 144 do 152 cm, avšak menší postava není u araba na závadu. I když je arab nízký, nikdy se nepočítá k ponyům. Tradičně se u arabů hříva ani ocas neupravují. Žíně se nesmějí protrhávat ani přistřihovat a důležité je i přirozené vysoké nesení ocasu. Chody jsou vesměs vynikající, plavné, lehké a prostorné, jako kdyby se kůň pohyboval na pružinách. Přestoře je arab konstitučně jemný, váží do 400 kg, jezdec do 90 kg by mu neměl činit problémy.

Povaha:

Již vzhled ukazuje, že jde o zvíře velmi vnímavé, bystré a všestranně nadané. Drsné podmínky jeho původní vlasti umožnily arabovi rozvinout skvělý zrak i čich, neméně znamenitý sluch a jedinečný orientační smysl. Zvíře vyniká velkým temperamentem, ale současně je dobře ovladatelné a s chutí se učí různým trikům. Arabská tradice tvrdí, že tento kůň je neobyčejně oddaný a věrný svému pánovi, což dokládá mnoha působivými historkami.

Využití a sport:

Arabský kůň je výhradně jezdecké plemeno a v minulosti posloužilo ke vzniku mnoha dalších plemen, závodních i pracovních. Arabskou krev má v sobě většina cenných jezdeckých koní...

Shetlandský pony

28. ledna 2007 v 15:03 KONĚ - HORSES
Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.
Shetlandský pony měří v kohoutku 81 až 102 cm. Nepříliš ušlechtilá hlava má zpravidla rovný profil, krátký krk je vysoko nasazený, svalnatý, u hřebců zdobený silným tukovým hřebenem. I hřbet je krátký, bedra jsou velmi svalnatá, ocas nízko nasazený. Krátké nohy jsou silné, obvod předních holení bývá 17 až 18 cm. Hluboká a široká hruď má nápadně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší. Je mohutný, kostnatý, velmi zdravý a vytrvalý; k poměru ke svým rozměrům patří k nejsilnějším koním. Má velmi hustou hřívu a ocas, mohutnou kštici a srst v létě hladkou a tvrdou, v zimě dlouhou, s hustou podsadou. Bývá nejčastěji černý nebo černobíle či hnědobíle strakatý, ale běžní jsou i hnědáci a ryzáci. Je dlouhověký, plodný a velmi skromný. Jeho malé rozměry umožnily využití všude tam, kde velcí koně neobstáli - v dolech, na vinicích apod. Je bystrý, výkonný, i když poněkud hůře ovladatelný. Sloužil jako soumar, nosič i jízdní kůň a osvědčil se i v tahu. Je cirkusovou hvězdou a oblíbeným jezdeckým koněm pro děti.
Klisna s hříbětem

Lipicán

28. ledna 2007 v 15:03 KONĚ - HORSES

Lipický kůň / Lipicán

Hřebčín v Lipici, ležící severně od Terstu, byl založen r. 1580, a to stejně jako o rok starší hřebčín kladrubský pro potřeby habsburské monarchie. Na počátku byli dovezeni španělští koně, 9 hřebců a 25 klisen, později, tj. koncem 18. století, byli do chovu zavedeni neapolitáni a kladrubáci a začátkem 19. století i arabi (siglavi). Pokus o zušlechtění arabskou a později i anglickou krví se nepodařil, protože koně ztráceli svůj typický vysoký chod, nezbytný pro uplatnění ve španělské škole. Proto se dodnes chovají původní typy - Maestoso a Favory po kladrubácích a Conversano a Neapolitano po italských předcích. Lipicán je kůň reprezentační, byl určen pro vídeňskou šlechtickou jízdárnu a tam se uplatňuje dodnes. Pro tyto účely však dnes chová lipicány menší postavy hřebčín v Piberu u Štýrského Hradce (Rakousko). Větší typ lipicána se osvědčil v armádě, v zápřeži i jako kůň pracovní.
Menší typ měří v kohoutku 154-165 cm, u nás chovaný měří až 168 cm. Hmotnost se pohybuje kolem 550 kg. Velmi pěkná hlava má většinou rovný profil, ale může mít i lehký klabonos. Lopatka je strmá, což v tomto případě není chyba, protože podmiňuje vysoký chod. Trup je hluboký, dobře osvalený, nohy kratší, silné, kopyto pevné. Ocas je vysoko nasazený i nesený, hedvábný. Kůň není příliš rychlý, ale je velmi obratný a učenlivý, všestranný. Převládají bělouši, a to vybělující, hříbata jsou hnědá nebo černá. Asi 20% lipicánů jsou vraníci nebo hnědáci.

Kůň Převalského

28. ledna 2007 v 15:02 KONĚ - HORSES

Kůň Převalského - kertag

Poslední divoký kůň-kertag, snad ještě žije v pustinách Mongolska, v poušti Gobi a v pohraničních horách severní Číny. Ještě před tisíci lety se vyskytoval v celém stepním pásmu východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale hlavně pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl již před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Ovšem portréty "převaláků" z západoevropských nalezišť patří podle názoru odborníků velmi podobnému, na konci doby ledové vyhynulému koni sprašovému (E. germanicius).
Kůň Převalského je robustní, 125-145 cm vysoký, s nápadně velkou hlavou. V letní srsti je tmavě plavý až červenohnědý, v zimě mnohem světlejší. o hřbetě se mu táhne černý "úhoří pruh". Nohy, krátká stojatá hříva a ocas jsou tmavé až černé, zebrování na nohách není pravidlem. Dlouhé žíně jsou jen po stranách ocasu, ne dokola jako u domácích koní. Zimní srst je nápadně dlouhá a hustá, na nohách prodloužená v malý rous, na lících u hřebců licousy. Pouštní typy kertaga byly drobné, zvířata z chladných hor byla vyšší, silnější a měla i odlišnou barvu. Kertagové žijí v rodinných skupinách, tabunech, ovládaných jedním dospělým hřebcem. Hřebec stádo chrání, vůdčí roly má nejstarší klisna. Tabuny se pak volně sdružují do větších stád. Koně mají své domovské území, které značkují trusem a močí. Kůň Převalského byl vyhuben, nepatrné zbytky žijí skrytě. O záchranu druhu se postaraly zoologické zahrady a ochranáři, kteří nyní usilují o vysazení kertaga zpět do přírody v Mongolsku.
A takhle se tu náš rod pase už hóóódně dlouho.

Shirský kůň

28. ledna 2007 v 15:02 KONĚ - HORSES
Spolu s francouzským peršeronem je to největší a nejtěžší plemeno koně. Považuje se za potomka středověkého válečného koně tzv. Great Horse; v rodokmenu má rovněž těžké vlámské koně a černé frísy. Zakladatelem chovu byl hřebec Packington Blind Horse, a to v letech 1755 až 1770. Plemenná kniha byla založena až v r. 1878. Jméno shire dostal kůň ještě později, až v r. 1884. Je odvozeno od názvu hrabství (shire), choval se totiž v Lincolnu, Leicestru, Staffordu a v Derby, hrabstvích ve střední Anglii.
Tak tohle musí být makačka ;o)
Shire je vysoký 162 až 172 cm a může vážit až 1020 až 1220 kg. Je mohutně stavěný, obvod jeho holení je 28 až 30 cm, obvod hrudníku může dosáhnout až 240 cm. Přiměřeně velká hlava má mírný klabonos, široké čelo, velké oči a malé pohyblivé uši. Krk je poměrně dlouhý, pěkně klenutý, s mohutným hřebenem, zvláště u hřebců. Široká plec je šikmá, hřbet svalnatý, záď silná. Také nohy jsou velmi pevné, s dobrými klouby. Kopyta jsou velká, plochá, ale pevná, hedvábné rousy na nohách jsou neobyčejně bohaté, dlouhé, většinou bílé. Vyžadují pečlivou údržbu. Tradičně nejoblíbenější jsou vraníci, hojní hnědáci, bělouši jsou vzácní. Vždy se vyžadují bílé znaky na dolní polovině nohou a na hlavě. Shire je vynikající tahoun, sám lehce utáhne pět tun; pár shirů na výstavě Wembley málem ztrhal dynamometr. Výšku a kvalitu chodů moderních shirských koní ovlivnili plnokrevníci, proto je toto plemeno považováno za reprezentační. Díky shirům je rozvoz piva senzací. V běžné dopravě a v zemědělství se používají zřídka. V kontinentální Evropě jsou vzácní.
Shirský kůň

Výchova koček

28. ledna 2007 v 15:01 KOČKY - CATS

Výchova koček (Návyky hygieny, toalety)

Výchovame-li kočku v domě, musíme ji naučit návyky hygieny, především používání toalety na vyhraněném místě.

Chováme-li kočku v domě, musíme ji naučit návyky hygieny, především používání "toalety" na vyhraněném místě. Máme-li doma koťátko, musí ovládat určité reflexy již ve stáří 4 až 6 neděl. Výchovu koťat začínáme tak, že metodicky, několikrát denně, v pravidelných intervalech nutně kotě vysazujeme na místo, k tomu určené. Místo pro toaletu doporučujeme vybrat předem, abychom jej nemuseli měnit. Kočičce je třeba přidělit v domě klidné a tiché místečko, kam je žádoucí předtím umístit přiměřenou podestýlku pro toaletu, kterou impregnujeme vůní.
Jako podestýlku pro toaletu je možné použít písek, piliny, staré noviny nebo jakýkoliv jiný savý materiál. V současné době máme velký výběr nejnovějších materiálů, umožňujících zajištění hygienického zařízení obydlí. Nejčastěji vlastníci koček využívají pro kočičí toaletu misku - vaničku. Přesto však nejdůvtipnější kočky potěší své majitele tím, že používají výlevky nebo přímo záchodové mísy. Samozřejmě, že nejlepší by bylo pouštět kočku ven. Avšak tam na ni číhá mnoho nebezpečí a v podmínkách vysoko podlažních domů je toto prakticky zcela nemožné.
Čistit toaletu je možné mycími prostředky, teplou vodou s přidáním octa. Opakovaně nastává chvíle nečistoty, která je v každém případě spojována s psychickou indispozicí zvířete. K fyzickým dezorientacím je možné počítat nemoci ledvin a močového měchýře, poruchy funkcí trávicího traktu nebo napadení vnitřních parazitů. Příčina může být i v nečistotě a fyzické slabosti (především u starých koček) nebo nezvyklém prostředí. Potrestání se v takovém případě vylučuje. Po odstranění příčiny nečistoty se návyky opět navrací.
Příčinami psychické indispozice může být nesprávné zacházení majitele, dlouhodobá opuštěnost v domě, dočasná péče cizího člověka, pořízení nové kočky nebo jiného domácího zvířete, a mnohdy dokonce i narození novorozence v rodině. Stresové situace (např. první útěk, očkování, zápas se psem, první páření), také mohou vést k dočasné nečistotě. Proto, abychom dosáhli vytyčených výsledků ve výchově koťat, je nutné se vyzbrojit trpělivostí, rozumem i fantazií. To ovšem také vyžaduje znát chování a životní potřeby svého svěřence. Majitel nemůže polidšťovat ani své zvířátko, ani jeho chování a návyky. Teprve při svém správném hodnocení může počítat s důvěrou a náklonností své kočičky.
Ve výzvách s kotětem je zapotřebí především trpělivost a klid. Přítulnou intonaci hlasu musíme používat mnohem častěji, než ostré křiky a nervózní chování. Důležitá je také přiměřená a pravidelná strava, každodenní procházky a hry, které utvářejí normální a návykový režim kočičího života. Zvíře na svém pánovi hry vyžaduje, neboť v těchto hrách probíhá jeho výchova - kotě se učí plnit nařízení a získává užitečné návyky.


Historie a původ domácí kočky

28. ledna 2007 v 15:00 KOČKY - CATS

Historie domácí kočky (Původ koček)

Historie domácí kočky: Dle archeologických zpráv se kočky usadily spolu s člověkem v době, kdy on sám začal vést usedlý život.

Dle archeologických zpráv kočky zdomácněly spolu s člověkem v době, kdy člověk sám začal vést usedlý život. Tyto první "zdomácnělé kočky" však byly pouze prosté divoké kočky, které se živily převážně odpadky. Dávní pozorovatelé zastávají na vývin domácí kočky diametrálně protichůdné názory. Klasická verze přijímá za jediného předka kočky domácí, severoafrickou, původem z přední Asie, stepní kočku, která asi před tisíci lety zdomácněla v Nurii. Odtud, z Nubie, se kočka domácí dostala do Egypta, dále do Asie, kde se zkřížila s lesní kočkou bengálskou. V Evropě se tyto kočky křížily s místní, divokou lesní kočkou evropskou. Výsledkem těchto křížení jsou různá současná plemena, odlišující se tvary i zbarvením.

Druhá, současnější verze říká, že kočka domácí má polyfelitický původ, což znamená, že dřívější plemena jsou nezávislá a vytvářela se v několika základních centrech. Zkamenělé ostatky koček se našly ve starodávném městě, v Jerichu (5 až 6 tisíc let př.n.l.), při vykopávkách v Jordánsku a ve starodávných městech Indie. Tyto kočky však podle všeho plně domácí ještě nebyly.

Mnohočetná svědectví o pobytu koček v Evropě existují již ve 3.tisíciletí př.n.l. Na malbách v hrobkách Sakkaracha (2750-2650 př.n.l.) jsou kočky vyobrazené s obojky, což svědčí o jejich zdomácnění. Na fresce od Beni-Chasana je kočka již zobrazena v domě, spolu se svým chovatelem.

V chrámech, posvěcených bohyní Bast (Egypťané ji zobrazovali dle vzoru kočky nebo jako ženu s kočičí hlavou), se drželo mnoho koček, které se tehdy počítali k posvátným zvířatům. Když kočka umírala, nastal v rodině smutek, všichni domorodci si oholili obočí a truchlili. Těla koček se balzamovala a pohřbívala v přepychových hrobkách a na speciálních hřbitovech. Archeologové objevili na 300 tisíc mumií koček, spadajících do 4.tisíciletí před naším letopočtem.

Na straně tohoto posvátného zvířete byl také zákon: za zabití kočky hrozilo surové trestání až do popravy ( o nešťastném Řekovi, a jeho nevědomém zabití kočky, vypovídá ve svých zápiscích také Herodes). První hieroglyfy, označující slovo "kocour" a "kočka", se datují do období přibližně 2300 let př.n.l. a čtou se jako "mint" a "miu". Kočka však v Egyptě nebyla jen posvátným zvířetem, byla také lovcem a bojovníkem. Kočky tehdy běžně lovily ptáky i malou zvěř. Jejich uplatnění v boji si dnešní člověk dokáže jen těžko představit, máme však o tom četná písemná svědectví. V Tibetu se po celá tisíciletí kočky využívaly k ochraně chrámových pokladnic.

Kočka se na korábech fénických kupců dostala z Egypta do mnoha koutů evropského středomoří. Až do počátku našeho tisíciletí však byla dosti vzácným zvířetem. V dávnověku službu domácího lovce myší vykonávaly místní "ochočené sbory" a "miláčci". Málo početná svědectví o kočkách ve středověkém Řecku dávají prostor k doměnce, že kočka byla darována bohyni luny a lovu Artemide, její podobající se egyptskou bohyní Bast. Částečně se tato úloha Bast přičítá i římské bohyni lásky Venuši, která byla spolu s kočkou (pravděpodobně divokou) občas zobrazována. Do vzácných zmínek o kočce v antické literatuře, musíme přiřadit i básně Ezopa.

Ve středověké Evropě jsou zmínky o kočkách řídké, teprve až v 10. století se kočka stává cennou vzácností. Přibližně v této době se kočka dostává i do Ruska, kde vyhovuje klášterním násilníkům. V Evropě, těsně před epidemií "černé smrti" (ve 2. polovině 14. století), byla funkce koček, jako hubitelů malých hlodavců (zejména myší a krys), oceňována jako přednost. Ne vždy však tehdy byly oblíbeny a nezřídka se stávaly oběťmi nejrůznějších předsudků a pověr.

Před křesťanskou Evropou, za dob pohanských pověr keltů a normanů, se kočkám připisovala zlá moc oběžníků a pomocníků zlých duchů. Zmínek o kočkách bylo však v tehdejší době velmi málo. Teprve přibližně k 10. století kočka přestává být vzácností. Zhruba v tomto čase se kočka dostává do Ruska, kde se stává vyhovujícím společníkem pro klášterní násilníky (kocoury konec konců tehdy kastrovali). Pravoslavná církev se chovala ke kočkám mnohem snášenlivěji, než církev katolická. Některé křesťanské pověry však podědili. Západní křesťané považovali černou kočku za ztělesnění ďábla, podezřívali ji v napomáhání čarodějnicím. V mnohých zemích Evropy se nešťastné kočky ve 14. století staly oběťmi inkvizice, věšeli je a pálili, jako kacíře. Evropské kočky by nevyhnutelně vyhynuly. Zachránila je však invaze krys, které s sebou přinesly "černou smrt" - mor. A kočky své obtížné poslání tyto krysy ničit, zvládly s obdivuhodnou důstojností a nezvyklým nasazením.

Na Východě měly kočky ve srovnání s Evropou odedávna privilegované postavení. Islám si koček vždy vážil a resektoval je. Kočka jménem Muzza žila u samotného Mohameda. Na její památku měly všechny kočky do všech mešit kdykoliv volný přístup. Kocour je zvíře s číslem 12., což je označení, jaké mají roky čínského kalendáře. V Číně se domnívali, že kočky a jejich zobrazování přináší štěstí. Ve starodávné perské legendě se všechny kočky svorně objevily po kýchnutí lva. V Zoroastrizme, starobylém náboženství peršanů, bylo zabití kočky zločinem stejné úrovně, jako zabití člověka. Opravdu vznešené místo zaujímaly kočky v zemích Indočíny. Velké množství starých a ušlechtilých plemen, především thajská, siamská a angorská, z této oblasti, ve které byly množeny na královských a knížecích dvorech, pocházejí. Toto pozoruhodné dílo bylo do Evropy dovezeno britskými kolonizátory a zadaly ohromný impuls k šíření koček v Anglii. Na rozdíl od kontinentální Evropy, byly kočky v Anglii již odedávna milovány a chráněny. Zde, v ranném středověku, byly přijaty zákony na ochranu koček. Všeobecné pobouření angličanů vyvolal španělský král Filip II. Habsburský, manžel anglické princezny Marie Tudorovny, který dovolil trápení koček zvláštními impregnacemi (napouštěním).

V Anglii však folklorní námět o kocourovi ve vysokých botách, který sirotkovi hospodáře přinesl bohatství, a který se pravděpodobně objevil i v Iránu, dosáhl všeobecného úspěchu. Zde se tento námět transformoval do legendy o Díku Unttingtonovi, příživníku v městě Londýně.

Postupně nacházejí v kontinentální Evropě tato hedvábná zvířata stále více přívrženců a zachvacují srdce prostých lidí i odborníků, králů i popů. Francouzský kardinál Richelieu měl 14 koček, které hýčkal, jako své mazlíčky. V roce 1727 vyšla práce francouze Monkrifa "Historie koček", která kočky definitivně "rehabilitovala".
V 18. století v Evropě a především v Anglii se začíná pracovat nad vznikem nových plemen, jeho pokračování a neslýchané úsilí pokračuje ve 20.století, kdy kočky pevně a trvale zaujaly druhé a někdy i první místo mezi domácími mazlíčky.


Egyptská mau

28. ledna 2007 v 15:00 KOČKY - CATS

Egyptská mau (Egyptian mau)

Egyptská mau je elegantní, ztepilá kočka s robustním svalnatým tělem. Má přátelskou, hravou a přítulnou povahu.

PLEMENO:
Krátkosrstých koček.
PŮVOD:
Egyptská mau byla vyšlechtěno v USA v roce 1950 z pouličních káhirských koček. Snad se jim klaněli i dávnověcí Egypťané. Na čele zvířat se do dnešní doby udržuje charakteristická kresba ve tvaru brouka Skarabea, a velice připomínají posvátnou egyptskou kočku ("mau").
VELIKOST:
Egyptská mau je robustní kočka.
HMOTNOST:
V rozmezí 2,25 až 5 kg.
SRST:
Na těle je hustá a hedvábná, je však delší než u Siamských nebo Orientálních koček, které Egyptská kočka svým zevnějškem připomíná.
Jsou zaregistrovány čtyři druhy Egyptské mau:
1.)prokvétající, se skvrnami barvy dřevěného uhlí;
2.)medová, s tmavými skvrnami;
3.)kouřová, srst je barvy dřevěného uhlí, podsrstí je bílé, skvrny černé;
4.)olověné, s tmavě-šedými nebo hnědými skvrnami na bledém žluto-hnědém nádechu. Všechny skvrny jsou prodloužené.
HLAVA:
Hlava má zakulaceně klínovitý tvar.
NOS:
Dlouhý.
UŠI:
Jsou velké, daleko vzdálené od sebe, bledě-růžové, na konci mohou mít střapečky; uvnitř pokryté krátkou hustou srstí.
OČI:
Velké, šikmo posazené, bývají zelené, žluté, ořechové.
TĚLO:
Elegantní, ztepilá kočka s robustním svalnatým tělem. Dospělí kocouři mívají silný zátylek a pevné plece. Zadní nohy jsou delší než přední. Tlapy jsou oválné, tenké a půvabně jemné.
OCAS:
Středně dlouhý, u kořene silný.
CHARAKTER:
Egyptská mau má přátelskou, hravou a přítulnou povahu.
PÉČE:
Egyptská mau nevyžaduje žádnou zvláštní péči.
CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ:
FIFé, CFA, TICA